Čís. 3692.

Výjimečný předpis § 463 tr. zák. jest přísně vykládati, pokud jde o kruh osob, na které se vztahuje, a vyloučiti z něho příbuzné vzdálenější, než jsou tam uvedeny. »Rodiči a dětmi« ve smyslu § 463 (189) tr. zák. jest rozuměti podle § 42 obč. zák. veškeré příbuzné v pokolení vzestupném a sestupném; spadá sem babička a vnuk stejně jako nevlastní otec (matka) a nevlastní dítě.
I trestní i občanský zákon jsou částmi téhož organického celku (právního řádu), které se navzájem doplňují, a jichž proto lze použiti navzájem k výkladu jejich ustanovení, nebrání-li tomu jasný smysl a účel ustanovení, o jehož výklad jde.
(Rozh. ze dne 3. prosince 1929, Zm I 666/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti otce nezletilého obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 12. srpna 1929, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c) tr. zák., zrušil rozsudek soudu prvé stolice a zprostil obžalovaného podle § 259 čís. 1 tr. ř. z obžaloby, že pro svůj užitek odňal v P. z držení a bez přivolení Marie M-ové z uzamčené skříně: a v prosinci 1928 zlatý náramek zdobený ametystem a brilantky v ceně 4000 Kč, b) dne 30. ledna 1929 platinové náušnice zdobené brilanty v ceně 8000 Kč, tudíž cizí věci movité, a to i uzamčené v ceně přes 500 Kč, ba i 2000 Kč, a že se tím dopustil zločinu krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c) tr. zák.
Důvody:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9 c) nebo b), správně podle § 281 čís. 10 ve spojení s čís. 9 c) tr. ř., namítá zmateční stížnost právem, že nalézající soud použil zákona nesprávně, uznav obžalovaného vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c) tr. zák., ačkoliv byl souzený skutek, jenž ovšem vykazuje jinak veškeré zákonné známky onoho zločinu, spáchám obžalovaným na babičce, se kterou žil ve společné domácnosti. Nelze souhlasiti s názorem, kterým se při kvalifikaci souzeného skutku řídil soud nalézající, že vnuk nepatří k osobám, na které se vztahuje dobrodiní § 463 (§ 189) tr. zák. Jest ovšem správné, že — jak vyslovuje i rozhodnutí sb. n. s. čís. 1537 — jest přísně vykládati výjimečný předpis § 463 tr. zák. pokud jde o kruh osob, na které se vztahuje, a vyloučiti z něho příbuzné vzdálenější, než jsou tam uvedeny. Než ani přísný výklad onoho ustanovení nevyžaduje, by byl kruh osob, označený v zákoně slovy »rodiče a děti«, vymezen úžeji, než jak vyhovuje hlediskům, která vedla zákonodárce k ustanovení, o něž jde. Hlediska ta vystihlo vhodně již rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu vídeňského ze dne 19. listopadu 1891, čís. 13880, úř. sb. č. 1505, uvádějíc, že k mírnému nakládání s krádeží v rodině přiměly úvahy, jež přihlížely jednak ke skutečnosti, že se v poměru rodinném rozeznává méně přesně mezi majetkem členů rodiny, jednak k ohledům, jichž jest dbáti v zájmu vážnosti a dobra celé rodiny, jakož i mravních a pietních vztahů, jež spojují příslušníky rodiny; že nemůže býti pochybnosti o tom. že veškeré tyto předpoklady platí tam, kde žiji ascenderiti a descendení ve společné domácnosti a že proto jest, jim přiznati platnost i v poměru mezi babičkou a vnukem bez rozdílu, spočívá-li pokrevní příbuzenství na zrození manželském nebo nemanželském. Je proto správný výklad slov § 463 tr. zák. »rodiče a děti« ten, že jest jimi podle § 42 obč. zák. rozuměti veškeré příbuzné v pokolení vzestupném a sestupném. Nelze se tudíž přidati k názoru nalézacího soudu, že toto ustanovení občanského zákona nemá a nemůže míti podklad v trestním zákoně, správně v oboru práva trestního místo a platnost, nehledíc ani k tomu, že i trestní, i občanský zákon jsou částmi téhož organického celku (právního řádu), které se navzájem doplňují a jichž proto lze použiti navzájem k výkladu jejich ustanovení, nebrání-li tomu jasný smysl a účel ustanovení, o jehož výklad jde. Pravdy jest na názoru, vysloveném rozsudkem soudu prvé stolice jen tolik, že kruh osob, naznačených slovy »rodiče a děti«, nelze pro dosah § 463 (189) tr. zák. vymeziti ani tak úzce, jak by bylo napovězeno zákonnou definicí v § 42 obč. zák. Platíť hlediska, která byla důvodem onoho výjimečného předpisu, i potud, pokud jde o poměr mezi nevlastním otcem (dědem) nebo nevlastní matkou (bábou) a nevlastními dětmi, (vnuky), žijí-li ve společné domácnosti. Zřejmě, by se staly účastnými výsady § 463 (189) tr. zák. i tyto osoby, použil trestní zákon v oněch předpisech slov »rodiče a děti« na místě slov »příbuzní v pokolení vzestupném nebo sestupném« — přimykajících se k doslovu § 42 obč. zák., jichž použil v ustanoveních jiných, jejichž důvodem nejsou hlediska neb alespoň není souhrn hledisek, jež vedla k předpisu § 463 (189) tr. zák., nýbrž hlediska jiná (srovnej zvláště §§ 131, 137, 216 tr. zák). Při správném výkladu zákona jest tedy řaditi bábu a vnuka do kruhu osob, které jsou v § 463 (189) tr. zák. označeny slovy »rodiče a děti«, takže zakládá souzený skutek — krádež arciť o sobě zločinné povahy, avšak spáchaná vnukem na bábě, se kterou žil ve společné domácnosti — jen skutkovou podstatu přestupku podle § 463 tr. zák. Uznal-li soud nalézací přes to obžalovaného vinným zločinem podle §§ 171, 173, 174 II, c) tr. zák., uvažoval o souzeném skutku podle zákona, který se při; správném jeho výkladu k němu nevztahuje, a bylo rozsudek soudu prvé stolice zrušiti jako zmatečný z důvodu § 281 čís. 10 tr. ř. Poškozená bába obžalovaného prohlásila výslovně, že nežádá jeho potrestání. Nezáleží na tom, že není bezpečně zjištěno, byla-li sama hlavou rodiny; neboť návrh na potrestání nebyl ani jinou osobou učiněn. Proto bylo, jelikož je stíhání přestupku § 363 tr. zák. vyhraženo soukromé obžalobě, obžalovaného zprostiti podle § 259 čís. 1 tr. ř. z obžaloby podané veřejným obžalobcem k ní neoprávněným.

Citace:

č. 3692. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 701-703.