ČÍS. 11101.

Rozlukový důvod § 13 h) rozl. zák. jest také důležitým důvodem pro rozvod podle § 109 obč. zák., ale jen za předpokladů § 13 h), totiž, že žalující manžel nemá převážnou vinu na rozvratu. K zamitnutí žaloby o rozvod manželství nestačí, že žalovaný manžel nemá vinu na rozvratu, zkoumatí jest také vinu žalobcovu a, kdyby ani on vinu neměl, bylo by žalobě vyhověti.
(Rozh. ze dne 19. října 1931, Rv I 737/30.)
Žaloba manžela, by bylo manželství rozvedeno od stolu a lože z viny žalované manželky, byla zamítnuta soudy všech tří stolic,
Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce uplatňuje jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), leč neprávem. Žalobce udržuje v dovolání již jen rozvodový důvod hlubokého rozvratu (§ 109 obč. zák. a § 13 h) rozl. zák.), uváděje, že oba nižší soudy došly k přesvědčení, že tu rozvrat manželství jest, to že k rozvodu stačí, že netřeba hleděti k tomu, kdo jest rozvratem vinen, že tedy měl býti rozvod povolen, i kdyby měl žalobce sám vinu na rozvratu, a že ostatně i manželka učinila eventuální návrh na rozvod z vlny žalobcovy, takže jsou oba manželé pro rozvod. Ale hned v zápětí uvádí žalobce, že by byla jeho žaloba právem zamítnuta jen, kdyby měl převážnou vinu na rozvratu. Tyto vývody nelze navzájem uvést! v soulad a jest k nim podotknout! toto: Hluboký rozvrat manželský podle § 13 h) rozl. zák. jest zajisté také důležitým důvodem pro rozvod podle § 109 obč. zák., ale jen za týchž předpokladů, které stanoví zákon pro rozluku, že totiž žalující manžel nesmí býti rozvratem převážně vinen. Otázka viny na rozvratu náleží tedy k důvodu rozlukovému (zde rozvodovému), kterou si musí soud rozřešiti dříve, než z tohoto důvodu rozluku (rozvod) povolí (rozh. čís. 5050 a 7248 sb. n. s.). Od viny na rozvodu jest odlišova-ti vinu na rozluce (na rozvodu) podle §§ 6 a 11 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., která by ovšem v tomto případě, kde jde o jediný důvod pro rozvod, spadala s otázkou viny na rozvratu v jedno. Nižší soudy se spokojily tím, že uznaly, že žalovaná nemá vinu na rozvratu, a zamítly žialobu již z toho důvodu. To by ovšem k zamítnutí žaloby nestačilo a v té příčině bylo by dáti dovolateli za pravdu, neboť měla býti zkoumána také žalobcova vina na rozvratu, protože jest možné, že tu sice rozvrat byl, ale že na něm neměla viny ani ta ani ona strana (na př. nemoci, spolupůsobení třetích osob, nebo vůbec »poměrů«), a pak by bylo rozvod povolí ti, protože by nebylo překážky »převážné viny« žalobcovy (srov. také rozhodnutí čís. 5653 sb. n. s.). Přes to, že nižší soudy se nevyslovily o vině žalobcově, lze přece hned ve věci rozhodnouti, neboť otázka viny jest právním úsudkem ze zjištěných skutečností, takže si ji může rozřešiti i nejvyšší soud. V souzeném případě žalobce má vínu na rozvratu, neboť nižší soudy zjistily, že žalobce svou manželku — ač byla nemocna — »huboval«, hrubě s ní zacházel, o ni se v nemoci nestaral, říkal jí, aby si jela k synovi, prohlašoval často, že jí na stravu nic nedá a také jí nic nedal, takže od něho konečně načisto odešla. Žalovaný svou vinu v dopise zaslaném manželce sám uznávat a ostatně i v dovolacím spise zastřeně uznává. Ježto žalovaná na rozvratu vůbec nemá vinu, žalobce však vinu má, jest tato vina »převážná« a proto právem nižší soudy žalobu zamítly.

Citace:

Čís. 11101. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 363-364.