Čís. 1599.

Jde o pokus krádeže (§ 8 tr. zák.), nikoliv o pouhé jednání přípravné, vstoupil-li pachatel v zlodějském úmyslu do cizího bytu, při čemž po stránce subjektivní stačí všeobecný úmysl pachatelův, osvojiti si to, co v bytě na cenných věcech najde a snadno může odnésti.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1924, Kr II 480/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 25. srpna 1923, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem nedokonané krádeže podle §§ů 8, 171, 174 II. a), 176 II. a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Bezdůvodnou jest stížnost, pokud uplatňuje zmatek §u 281 čís. 9 a) tr. ř., dovozujíc, že v pouhém vstupu do cizího bytu lze spatřovati nanejvýše beztrestné přípravné jednání, ježto se v něm nevtěluje ještě patrně úmysl zlodějský, zejména u pachatelky, která k vedlejšímu pokoji, kde byly cenné věci, prý ani nepřistoupila a nemohla tudíž věděti, co v pokoji jest. Ovšem předpokládá trestný pokus, na rozdíl od beztrestného přípravného jednání, aby zlý úmysl pachatelův, přes to, že trestného cíle nebylo dosaženo, nabyl v činnosti pachatelově zřetelného výrazu. Než stížnost přehlíží, že netřeba, by zlý úmysl, čelící k určitému zločinu, byl zevnějšími počiny neomylně projeven, by jednání vylučovalo každý odchylný výklad. Právem spatřen byl ve vstupu obžalovaných do cizího stavení a bytu a v pokusu stěžovatelky, vstoupiti do druhého pokoje, kde byly cenné věci, takový zevnější počin, v němž se zlý úmysl pachatelův zřejmě, totiž na venek pozorovatelně, byť i ne neomylně vyjádřil, tudíž čin ke skutečnému vykonání vedoucí (§ 8 tr. zák.). Neboť, vstoupil-li pachatel, zamýšlející spáchati v cizím bytu krádež, do tohoto bytu a pokoje, jest z toho zřejmo, že tím k provedení krádeže samé již přikročuje a zlý svůj úmysl uskutečňuje. Při tom nerozhoduje, že pachatelky, zejména i stěžovatelka, předem nevěděly, jaké předměty v pokoji jsou. Stačí všeobecný úmysl pachatelův osvojiti si to, co v bytě na cenných věcech právě najdou, a snadno mohou si osvojiti a odnésti. A když soudce za takových okolností dle nabytých zkušeností dospěl k přesvědčení, že by byly obžalované ukradly hodinky a šatstvo, jsoucí v druhém pokoji, nelze uznati právně pochybeným, když jim pokus krádeže těchto věcí, a to, vzhledem ku zjištěnému spolupachatelství, každé z nich, za vinu přičetl.

Citace:

č. 1599. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 322-323.