Čís. 1768.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pod pojeni »zprávy« (§ 18 zákona) spadá každé sdělování skutečností minulých, přítomných i domněle budoucích, tedy i sdělování pověstí a předpovídání věcí budoucích.
Skutková podstata §u 18 čís. 1 zákona vyžaduje po stránce subjektivní vědomí pachatelovo, že, sděluje nebo jinak rozšiřuje nepravdivou zprávu, vyvolá znepokojení obyvatelstva nějakého kraje nebo místa, nebo části tohoto obyvatelstva.
Souběh přečinu §u 14 čís. 1 s přestupkem §u 18 čís. 1 zákona.
(Rozh. ze dne 25. října 1924, Zm II 284/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 7. dubna 1924, pokud jím byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek §u 18 čís. 1 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud neshledal ve zjištěném výroku obžalovaného »nejdéle ještě čtyři roky a pak se vše obrátí«, proneseném 15. září 1923 na veřejné schůzi v Pišti na Hlučínsku, skutkové podstaty přestupku dle §u 18 čís. 1 zák. na ochr. rep., odůvodniv to tím, že pod trestní sankci tohoto zákonného předpisu nespadají předpovědi věcí budoucích (za jakou pokládá soud uvedený výrok), o nichž prý nelze vůbec říci, zda jsou pravdivé či nepravdivé, kdežto § 18 zákona prohlašuje výslovně za trestné toliko veřejné rozšiřování nepravdivé zprávy za podmínek, v zákoně blíže uvedených, a předpokládá, že pachatel neměl dostatečných důvodů, pokládati zprávu za pravdivou. První soud má za to, že § 18 zák. na ochr. rep. převzal z §u 308 tr. zák. pouze první část, mluvící o nepravdivých pověstech, znepokojujících veřejnou bezpečnost, nikoliv také druhou, mluvící o předpovědích. Nepokládaje závadný výrok za rozšiřování nepravdivé zprávy, sprostí i nalézací soud obžalovaného z obžaloby pro přestupek §u 18 čís. 1 zák. na ochr. rep. a vyslovil při tom náhled, že obžalovaný byl pro svou předpověď odsouzen již dle §u 14 čís. 1 zákona, ježto prý formy předpovědi použil k tomu, by popuzoval proti státu. Právem vytýká zmateční stížnost osvobozující částí rozsudku, že se zakládá na právně mylném výkladu zákona a že je proto v tomto směru zmatečným dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Především nelze souhlasiti s náhledem prvého soudu, že zákon na ochr. rep. převzal do §u 18 pouze prvou část §u 308 tr. zák. a nikoli také druhou, jednající o domnělém předpovídání, neboť již široký doslov §u 18 zák. na ochr. rep. zahrnuje v sobě oba případy §u 308 tr. zák., který dle §u 41 zák. na ochr. rep. byl úplně zrušen. Trestná činnost podle §u 18 záleží ve veřejném sdělování nebo jinakém rozšiřování nepravdivých zpráv. Pojem »zprávy« nelze omezovati na sdělení o událostech přítomných a minulých, jak mylně činí napadený rozsudek, poněvadž pro tento omezující výklad není opory v zákoně a slovo »zpráva« (odvozeno od praviti) poukazuje mluvnicky na sdělení o skutečnostech vůbec, ať se dějí, staly nebo domněle stanou po případě nedějí, nestaly nebo dle náhledu sdělujícího nestanou. Dle toho spadá pod pojem zprávy každé sdělování skutečností, minulých, přítomných i domněle budoucích, tedy i sdělování pověstí a předpovídání věcí budoucích, o jaké se jedná také v tomto případě. Také sluší poukázati k tomu, že výsledek, jemuž chce zákon ustanovením §u 18 čís. 2 zákona zabrániti (zdražování předmětů potřeby, překotné a hromadné koupě nebo prodeje, vybírání vkladů atd.) bude velmi často, ne-li zpravidla vyvolán nepravdivou předpovědí věcí budoucích (ohrožení míru nebo bezpečnosti státu), tak že při omezujícím výkladu pojmu zprávy, hájeném rozsudkem, by se stala trestní ochrana, zde zamýšlená, zcela vratkou. Rovněž plyne z důvodové zprávy k novému zákonu, že zákon na ochranu republiky nemínil v §u 18 dosavadní skutkovou podstatu §u 308 súžití; ze srovnání obou textů je naopak patrno, že ji chtěl přesně vyjádřiti tím, že rozlišil trestnost jednak dle výsledku, jednak dle pachatelova vědomí o pravdivosti zprávy. Nelze také přehlédnouti, že v zákoně na ochranu republiky jest zřejmou snaha, postarati se o účinnou a důslednou represi tam, kde jde o bezpečnost státu neb o rušení obecného míru. A poněvadž jest předpovídání věcí budoucích (na př. že dojde k válce nebo k revoluci, že Kč poklesne atd.)), způsobilým vyvolati účinky, uvedené v zákoně (v prvém a druhém odstavci §u 18), svou povahou často nebezpečnější, než sdělování zpráv přítomných nebo minulých, mluví i důvod zákonný (úmysl zákonodárcův) proti obmezujícímu výkladu §u 18 zákona.
Nelze ani souhlasiti s tvrzením obžalovaného v jeho odpovědi na zmateční stížnost, dle něhož prý zákonodárce úmyslně do §u 18 zákona nepřevzal z §u 308 tr. zák. všeobecné ustanovení o »předpovčdech« a obmezil je jen na případ čís. 2 §u 18. Tomuto výkladu odporuje již doslov §u 18, který ve všech třech odstavcích užívá téhož výrazu »zpráva« a obsah a smysl druhého odstavce §u 18 nikterak nevylučuje, že skutková, podstata trestného činu, v něm uvedená, nemohla by se týkati i zpráv, spadajících do přítomnosti nebo minulosti. Nalézací soud zjistil, že obžalovaný ve veřejné schůzi svým projevem: »nejdéle ještě čtyři roky a pak se vše obrátí« vyjádřil, že nejdéle do čtyř roků bude miti Německo opět všechny země zpět, které dříve mělo. Jde tu tedy nepochybně o veřejně sdělenou předpověď, týkající se určité skutečnosti, jež se má státi v budoucnosti. Z povahy sdělování skutečností, do budoucnosti spadajících, plyne, že zpravidla takovéto předpovědi mohou obsahovati jen domněnky nebo dohady, a tak jest tomu i v tomto případě, v němž otázka pravdivosti nebo nepravdivosti zprávy zodpovídá se sama sebou, neboť nemohouc býti přezkoumána v tomto směru, musí býti pokládána s hlediska přítomnosti za nepravdivou ve smyslu zákona. Oproti názoru nalézacího soudu, že ke skutkové podstatě §u 18 zákona se vyžaduje, že pachatel nemá dostatečných důvodů, pokládati nepravdivou zprávu za pravdivou, sluší uvésti, že zákon žádá ve směru objektivním kromě veřejného sdělování nepravdivé zprávy, by zpráva taková byla způsobilou, vážně znepokojiti obyvatelstvo nějakého kraje nebo místa, nebo část tohoto obyvatelstva, a ve směru subjektivním, aby pachatel si byl vědom, že, sděluje nebo jinak rozšiřuje takovouto zprávu, vyvolá účinky, v zákoně naznačené, při čemž ovšem se pachatel stane beztrestným, má-li dostatečné důvody, pokládati zprávu za pravdivou. V případě, v němž jde o veřejné sdělování domněnek o skutečnostech budoucích — tedy o předpověď — vyplývá z povahy jejich samo sebou, že, kdo domněnky takové veřejně sděluje, nebo rozšiřuje, bude — jak přirozeno — sotva miti dostatečné důvody pro jejich pravdivost, a jedná pak z nedbalosti, jsa si vědom jejich povahy jako zpráv obyvatelstvo vážně znepokojujících. Vychází-li se ze správného výkladu §u 18 čís. 1 zák. na ochr. rep., nelze upříti, že závadný výrok obžalovaného, v rozsudku zjištěný, naplní objektivní skutkovou podstatu přestupku rozšiřování nepravdivých zpráv, dojde-li nalézací soud k přesvědčení, že nepravdivá zpráva, obžalovaným rozšiřovaná, byla způsobilou vážně znepokojiti obyvatelstvo místa nebo kraje nebo část tohoto obyvatelstva. Poněvadž se první soud touto stránkou objektivní skutkové podstaty nezabýval a ve směru subjektivní viny žádného zjištění neučinil, nelze rozhodnouti ve věci samé a bylo proto uznati, jak shora se stalo.
Přes to, že nalézací soud závadný výrok spolu s ostatním obsahem celé řeči zároveň podřadil ustanovení §u 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., a přes to, že dospěl k názoru, že obžalovaný formy předpovědí (sděleni nepravdivé zprávy) použil k tomu, by popuzoval proti státu, jest názor soudu, že v celé řeči nutno spatřovati toliko skutkovou podstatu přečinu dle §u 14 odstavec prvý zák. na ochr. rep. právně mylným, protože zjištěním, že obžalovanému šlo o to, by v posluchačstvu vzbudil náladu a duševní stav státu nepříznivý, se nevylučuje souběh s přestupkem §u 18/1 zákona na ochr. rep., kdyžtě závadným výrokem jako prostředkem spáchání přečinu podle §u 14 čís. 1 byl spolu porušen i jiný právní statek tak, že naplňuje zároveň skutkovou podstatu přestupku §u 18/1. Jde tu tedy při správném výkladu zákona o souběh dvou trestných činů a byl porušen zákon také výrokem soudu, že přichází v úvahu pouze přečin podle §u 14 čís. 1 zák. na ochr. rep.

Citace:

č. 1768. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 637-640.