Čís. 1757.

Zákon o podmíněném odsouzení ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.
Není bezdůvodným odpíráním zadostiučinění dle §u 6 odstavec třetí zákona, když podmínečně odsouzený pod podmínkou, že soukromého obžalobce požádá písemně za prominutí, učinil tak prostřednictvím svého obhájce a jím projevil při veřejném sedění dle §u 8 (1) zákona ochotu požádati soukromého obžalobce znovu vlastnoručně o prominutí.
(Rozh. ze dne 15. října 1924, Zm II 477/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením zemského trestního jako odvolacího soudu v Brně ze dne 30. května 1924 porušen byl zákon v ustanovení §u 6 odstavec třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.; usnesení to se zrušuje a nastupuje zase v platnost usnesení okresního trestního soudu V Brně ze dne 16. dubna 1924, kterým odsouzenému Františku D-ovi udělena byla další 3denní lhůta, do které má vlastnoručně požádati soukromého obžalobce Viléma P-а za prominutí.
Důvody:
Rozsudkem okresního trestního soudu v Brně ze dne 24. října 1923, a potvrzujícím jej rozsudkem zemského trestního jako odvolacího soudu v Brně ze dne 18. února 1924 byl k soukromé obžalobě Viléma P-a právoplatně odsouzen František D. pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 488 tr. zák. do vězení podmínečně se zkušební dobou jednoho roku. Současně prohlášena byla podmínka, že obžalovaný František D. do jednoho měsíce ode dne pravomoci rozsudku požádá soukromého obžalobce Viléma P-а písemně za prominutí. Soukromý obžalobce Vilém P. podal svým zástupcem dne 21. března 1924 u okresního trestního soudu v Brně žádost, by výkon trestu byl u obžalovaného nařízen, ježto rozsudek nabyl dne 18. února 1924 právní moci,. František D. však za prominutí nepožádal, nýbrž soukromý obžalobce obdržel pouze od obhájce obžalovaného dopis ze dne 25. února 1924, kterým ho tento jménem svého klienta Františka D-a písemně žádal za prominutí. Na základě této žádosti bylo nařízeno u okresního soudu trestního v Brně dne 16. dubna 1924 veřejné sezení ve smyslu §u 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., při kterém zástupce Františka D-a uvedl, že podmínka zadostiučinění byla oním dopisem právního zástupce ze dne 25. dubna 1924 splněna, prohlásil však pro případ, že by soudce nepovažoval satisfakci za dostatečnou, že odsouzený jest ochoten znovu vlastnoručně požádati za prominutí, za kterýmžto účelem žádal o 14tidenní lhůtu. Na to vydáno bylo usnesení ze dne 16. dubna 1924, že odsouzenému Františku D-ovi uděluje se další 3denní lhůta, do které má vlastnoručně požádati soukromého obžalobce Viléma P-а za prominutí. V důvodech tohoto usnesení se praví, že soud nabyl přesvědčení, že odsouzený dal onen dopis psáti svým právním zástupcem v domněnce, že tím splní podmínku uloženou mu v právoplatném rozsudku ze dne 18. února 1924. Obžalovaný projevil ochotu, též vlastnoručně napsaným dopisem požádati soukromého obžalobce za prominutí, což by zajisté nebyl jinak učinil, kdyby nebyl býval již původně toho mínění, že stačí odprosení právním zástupcem. Soud prvé stolice zároveň také prohlásil, že zadostiučinění advokátem jménem klienta nepokládá za dostatečné. Proti tomuto usnesení ohlásil a provedl soukromý obžalobce Vilém P. stížnost; rovněž i zástupce obžalovaného ohlásil stížnost, aniž by ji však byl provedl. Zemský trestní jako odvolací soud usnesením ze dne 30. května 1924 rozhodl o obou stížnostech tím způsobem, že stížnosti soukromého obžalobce Viléma P-а bylo vyhověno a usnesení ze dne 16. dubna 1924 změněno v ten smysl, že se dle §u 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. nařizuje výkon trestu. Stížnost Františka D-a poukázána na toto rozhodnutí. V odůvodnění tohoto usnesení se praví, že podmínce zadostiučinění nebylo vyhověno, když obžalovaný tak učinil prostřednictvím obhájce. Vším právem prý uvádí první soudce v důvodech napadeného usnesení, že zadostiučinění advokátem jménem klienta nepokládá za dostatečné. V důsledku tohoto úplně správného stanoviska neměl první soudce poskytnouti odsouzenému další 3denní lhůtu.
Rozhodnutí zemského trestního jako odvolacího soudu v Brně ze dne 30. května 1924 je právně pochybeným. Dle §u 6 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. nařídí soud výkon trestu ,jedná-li odsouzený, ač byl napomenut, ve vážných bodech proti uloženým mu obmezením, nebodpírá-li bez důvodu nahraditi škodu neb dáti zadostiučinění. Dle toho, co bylo uvedeno, nelze mluviti o bezdůvodném odpírání zadostiučinění odsouzeným Františkem D-em, který při veřejném sezení dne 16. dubna 1924 u okresního soudu trestního v Brně ústy svého zástupce výslovně prohlásil, že jest ochoten znovu vlastnoručně požádati soukromého obžalobee za prominutí, za kterýmžto účelem žádal o udělení 14denní lhůty. Podmínka rozsudku okresního soudu trestního v Brně ze dne 24. října 1923, že František D. do jednoho měsíce ode dne pravomoci rozsudku požádá soukromého obžalobee písemně za prominutí, není do té míry určitě stylisována, že by se z ní dalo souditi, že postačí písemná žádost za prominutí také právním zástupcem podaná.

Citace:

č. 1757. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 614-616.