Čís. 3125.

Okolnost, že senát, který se usnesl o podmíněném odsouzení (§ 7 odst. druhý zákona o podmíněném odsouzení) byl z části jinak obsazen, než senát, který vynesl rozsudek, nezakládá zmatek (čís. 1 § 281 tr. ř.).
Je věcí volného uváženi soudu, zda jest ještě konati nebo doplniti šetření dříve, než se rozhodne o podmíněném odsouzení.
(Rozh. ze dne 22. března 1928, Zm II 433/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do usnesení krajského soudu v Olomouci ze dne 4. července 1927, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném odkladu výkonu trestu uloženého rozsudkem téhož soudu ze dne 22. března 1926.
Důvody:
Usnesení krajského soudu v Olomouci ze dne 4. července 1927, jímž bylo rozhodnuto podle § 7 (2) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. o podmíněném odsouzení Marie K-ové, Jana H-a a Aloisa H-a, napadá Jan H. zmateční stížností z důvodů zmatku čís. 1 a 5 § 281 tr. ř. Důvodu zmatku čís. 1 § 281 tr. ř. dovolává se zmateční stížnost bezdůvodně, neboť nedovozuje, že nastala některá z podmínek pro uplatňování tohoto zmatku tam stanovených, nýbrž namítá toliko, že senát, který se usnesl o podmíněném odsouzení, byl z části jinak obsazen, než senát, který vynesl rozsudek. Tato okolnost nezakládá však zmatek podle čís. 1 § 281 tr. ř. ani jiný zmatek. Zmateční stížnost přehlíží tu ustanovení § 6 nařízení vlády republiky Československé z 11. listopadu 1919, čís. 598 sb. z. a n., podle něhož veřejné sedění podle § 7 zákona o podmíněném odsouzení provede soud podle možnosti ve stejném složení, jak se byl usnesl na rozsudku. Toto ustanovení je v souhlase s trestním řádem, který také v případě § 349 tr. ř. vyžaduje totéž obsazení senátu jen podle možnosti. Dovolávaným zmatkem podle čís. 5 § 281 tr. ř. nenapadá zmateční stížnost žádný ze skutkových předpokladů právního závěru nalézacího soudu, jejž by bylo lze napadnout! důvodem zmatku čís. 11 § 281 tr ř., nýbrž vytýká usnesení vadu vnitřního rozporu, jež prý spočívá v tom, že si nalézací soud vyhradil vyneseným rozsudkem rozhodnutí o podmíněném odsouzení jen prý proto, že zpráva o pověsti stěžovatele nebyla po ruce, čímž dal prý na jevo, že jsou u stěžovatele důvody pro odepření podmíněného odsouzení, má-li pověst dobrou, — a že pak stěžovateli podmíněné odsouzení odepřel, ač zpráva o pověsti stěžovatelově jest příznivá. Vadu vnitřního rozporu lze vytýkati jen, jsou-li v rozsudku (usnesení podle § 7 zákona o podmíněném odsouzení) současně zjištěny skutečnosti, jež vedle sebe nemohou logicky obstáti, poněvadž se navzájem vylučují. Jest zřejmo, že zmateční stížnost takového vnitřního odporu neuplatňuje. Je věcí volného uvážení nalézacího soudu, zda jest ještě konati nebo doplniti šetření dříve, než se rozhodne o podmíněném odsouzení. V tomto případě uznal nalézací soud, že jest zapotřebí ku doplnění šetření vyžádati ještě zprávu o pověsti Jana H-a, než rozhodne o jeho podmíněném odsouzení. Tím nebylo vysloveno nalézacím soudem, že není příčiny Janu H-ovi podmíněné odsouzení odepříti, má-li dobrou pověst a že jen proto, jen za účelem opatření zprávy o tom, vyhradil nalézací soud dotčené rozhodnutí veřejnému sedění ve smyslu § 7 zákona o podm. ods., — nýbrž vyhradil nalézací soud zkoumání celé otázky tomuto veřejnému sedění, vyhradil si, jak je ve výroku rozsudku výslovně uvedeno, »rozhodnouti o podmíněném odsouzení po vyžádání zpráv o pověsti Jana a Aloisa H-a.« Bylo proto zmateční stížnost jako zřejmě neodůvodněnou zavrhnouti podle § 4 čís. 2 zákona z 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 ihned při neveřejné poradě.

Citace:

č. 3125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 241-242.