Čís. 4905.

Ručení dle §u 2 zák. o společnostech s r. o. vztahuje se na všechny případy, kdy za společnost s r. o., která dosud není zapsána do obchodního rejstříku, bylo jednáno tak, jako by již po právu existovala. Z podpisů na směnkách vzchází i zde ručení směnečné. I pseudokurátor ručí směnečně, bylo-li na směnce ku jménu domnělého zmocnitele připsáno jméno domnělého zmocněnce s dodatkem, poukazujícím ku zmocnění.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1925, Rv I 493/25.)
Směnečný platební příkaz byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaní v písemných námitkách, podaných proti směnečnému příkazu platebnímu v zákonné lhůtě třídenní, připustili, že na zažalovaných směnkách podepsali firmu Společnosti pro osvětlování a topení s r. om. jako její jednatelé, že společnost není zapsána do obchodního rejstříku, a že oni ručí dle §u 2 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. o společnostech s ručením omezeným; a namítali toliko, že ručí jen kontrahentce firmě K. a Co. a nikoli směnečně, směnečným dlužníkem že jest jedině ona neprotokolovaná a právně neexistující společnost. Jen touto námitkou, k jejímuž dolíčení žalovaní v prvé stolici nic více neuvedli, lze se zabývati; to, co žalovaní jinak ještě přednesli v prvé stolici a v řízení opravném, týkalo se jednak druhé námitky, na níž žalovaní již netrvají, jednak jest to přednesem novým, k němuž dle §§ 550 odstavec druhý, 552 odstavec druhý, 557, 559, 482, 504 c. ř. s. nelze míti zření. Z předložených prvopisu zažalovaných směnek jest patrno, že na směnkách byla jako trasátka uvedena Společnost pro osvětlování a topení s r. om., že žalovaní opatřili směnky doložkou přijetí a tištěným zněním firmy společnosti a připojili své vlastnoruční podpisy. Právem soud odvolací z toho, jakož i z vlastního přednesu žalovaných usoudil, že žalovaní, vědouce, že společnost, za kterou jednali, po právu netrvá (§ 2 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.), že tedy jejich jednání nemá podkladu právního přes to, podepsavše firmu neexistující společnosti, předstírali trvání společnosti po právu nejsoucí. S toho hlediska nesejde na tom, zda žalovaní tehdy ještě netušili, jaké potíže jim vzniknou s protokolací, zda nevěděli a neočekávali, že s protokolace sejde, a zda nepočítali s neexistující společností, — a tím padají také důsledky z toho odvozené, že neměli úmyslu předstírati pouze nějaký závazek společnosti, a že počítali s tím, že společnost nabude právní existence. Žalovaní ručí tedy osobně a rukou nedílnou dle druhého odstavce §u 2 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák., který platí, kdykoli bylo za společnost s ručením omezeným, která do obchodního rejstříku není ještě zapsána a proto jako taková po právu netrvá, jednáno tak jako kdyby právně již existovala (Sb. n. s. čís. 1852). Lze beze všeho připustiti, že v takovém případě jest obdobně použíti čl. 55 obch. zák., neboť se k němu v §u 2 dotčeného zákona výslovně poukazuje. Ale tím není pro žalované nic získáno. Plyne z toho jen, že z obchodu, který byl podkladem směnek, ručí žalovaní osobně dle práva obchodního, a že ten, s kým jednali, může se dle své volby na nich domáhati náhrady škody nebo splnění — ale nikterak to nevylučuje, že z podpisů na směnkách žalovaní ručí dle práva směnečného. Opačný názor žalovaných nemá opory v zákoně, neboť § 2 zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. mluví, jak vytkly již nižší soudy, povšechně o jednání, nerozeznávaje, zda jde o jednání směnečné, či nesměnečné. Neudržitelným jest názor dovolatelů, že směnečně zavázána jest jedině společnost, jejímž jménem podepsali směnky; vždyť společnost neexistující dlužníkem vůbec se státi nemůže. Směnečný závazek žalovaných plyne, jak správně uvedl soud odvolací, z čl. 81, 21, 23 sm. ř., a není tudíž správným tvrzení žalovaných, že ze směnek nevyplývá. Žalovaní, trvajíce na tom, že dlužno je pokládati za pseudokuratory, směnečně neručící, dovolávají se autority Grünhutovy, ale z vývodů tohoto spisovatele plyne opak toho, co žalovaní tvrdí. Pravíť Grünhut ve své učebnici směnečného práva (Wechselrecht 1897, I/324) výslovně, že, bylo-li na skriptuře ku jménu domnělého zmocnitele připojeno jméno domnělého zmocněnce s dodatkem, poukazujícím ke zmocnění, ručí podepisovatel, poněvadž podepsal svým jménem, osobně a směnečně tak, jak by byl ručil domnělý zmocnitel, uvedený ve skriptuře, kdyby tu byla plná moc bývala, což se plně shoduje s předpisem čl. 95 sm. ř. Také jako pseudoprokurátoři ručili by tedy žalovaní směnečně, neboť forma, jakou se stalo přijetí zažalovaných směnek, rovná se v podstatě právě naznačenému způsobu směnečného podpisu.

Citace:

č. 4905. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 705-707.