Č. 11493.

Váleční poškozenci: Nárok na důchod vdovský a sirotčí je nárokem samostatným, který dlužno samostatně uplatňovati ve lhůtě stanovené §em 28 odst. 2 zák. č. 142/1920 Sb. a nelze proto jeho uplatnění spatřovati již ve skutečnosti, že zemřelý manžel podal svého času přihlášku o svůj důchod invalidní včas.
(Nález ze dne 23. října 1934 č. 19758.)
Věc: Anna P. v M. proti min. soc. péče o důchod vdovský a sirotčí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 7. prosince 1931 odmítl zem. úřad pro péči o vál. poškozence v Praze přihlášku st-lčinu o vdovský a sirotčí důchod z těchto důvodů: » ... Nárok na důchod uplatňuje se přihláškou, kterou bylo nutno podati nejpozději do 31. prosince 1921, byl-li nárok dán před 1. lednem 1921. Vznikla-li událost zakládající nárok na důchod později, bylo nárok na důchod uplatniti do roku od této události. Nárok neuplatněný v uvedené lhůtě zaniká promlčením. Nárok na důchod odvozujete od svého manžela Aloise P., který zemřel 15. ledna 1929. Lhůta k přihlášce končila ve Vašem případě podle § 28 zák. č. 142/1920 Sb. dnem 15. ledna 1930. Poněvadž podala jste přihlášku teprve dne 25. srpna 1930, zanikl Váš nárok.«
Ve stížnosti podané do tohoto výměru dovozovala st-lka, že zemřelý její manžel, byv uznán sociálně-lékařskou prohlídkou, provedenou v M. dne 25. června 1920, válečným invalidou, hlásil se v červnu neb v červenci 1920 u tehdejší okr. úřadovny pro péči o vál. poškozence v M. o důchod invalidní. Touto přihláškou byl prý také implicite uplatněn nárok st-lčin na důchod vdovský a sirotčí. Min. soc. péče zamítlo stížnost nař. rozhodnutím.
Rozhoduje o stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Žal. úřad odmítl nárok st-lkou vznesený jako opožděný proto, že nebyl uplatněn v jednoroční lhůtě, stanovené §em 28 odst. 2 zák. č. 142/1920 Sb., která skončila 15. ledna 1930, kdežto st-lka podala svou přihlášku teprve dne 25. srpna 1930. St-lka, nepopírajíc toto skutkové zjištění, snaží se vyvoditi z § 1 zák. č. 199/1919 Sb. nezákonnost nař. rozhodnutí tvrzením, že nárok její není nárokem samostatným, který by musel býti také samostatně uplatňován, nýbrž že je nárokem odvozeným od nároku jejího zemřelého manžela, a že proto sluší míti za to, že i její nárok byl uplatněn přihláškou o důchod invalidní, kterou zemřelý její manžel učinil v roce 1930.
Stížnosti nebylo lze dáti za pravdu. Zákon č. 199/1919 Sb., jehož stížnost se dovolává, stanoví toliko okruh osob, kterým mělo se dostati zvláštní péče z titulu válečného poškození, neobsahuje však materielní úpravu této péče. Tato stala se teprve zákonem č. 142/1920, který určil jednak rozsah této péče a také podrobné podmínky, za kterých může se této péče dostati osobám uvedeným v zákoně č. 199/1919 Sb. Zákon č. 142/1920 uvádí v § 6 jako druhy požitků vál. poškozenců: důchod invalidní, důchod vdovský, důchod sirotčí a důchod předků. V §§ 1 až 5 a 26 až 45 jsou stanoveny všeobecné podmínky, v §§ 7 až 25 pak zvláštní podmínky pro každý jednotlivý druh požitků uvedených v § 6, které musí býti splněny, má-li býti nárok na ten který druh požitků uznán.
Zákon tudíž rozlišuje různé druhy požitků vál. poškozenců, podrobuje každý z nich zvláštní úpravě, a nemá proto názor stížnosti opory v zákoně, že nárok na důchod vdovský a sirotčí není nárokem samostatným. Pro každý druh těchto nároků určuje § 26 požitk. zák., že musí býti uplatněn zvlášť ve lhůtě stanovené §em 28 odst. 2 do roka od vzniku události, zakládající nárok na důchod, nastala-li tato po vyhlášení cit. zák. V daném případě není sporu o tom, že touto událostí bylo úmrtí manžela, resp. otce, od něhož nárok na důchod vdovský a sirotčí jest odvozován. Neuplatnila-li st-lka uvedené nároky v této lhůtě, nesplnila podmínku stanovenou zákonem a nemůže se dovolávati toho, že zemřelý manžel její kdysi svůj nárok na důchod invalidní uplatnil včas.

Citace:

č. 11493. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 380-381.