Č. 11386.

Železnice. — Vyvlastnění: I soukromé průmyslové vlečce lze přiznati všeobecnou prospěšnost pro výkon práva vyvlastňovacího.
(Nález ze dne 27. června 1934 č. 13015.) Věc: Keramické závody akciové v R. (adv. Dr. Kar. Schwarz z Prahy) proti ministerstvu železnic (odb. r. Dr. Vojtěch Vondruška) o železniční vlečku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dne 19. ledna 1931 požádalo ředitelství státních drah v Plzni zemský úřad v Praze, aby vzhledem k projektu firmy Keramická továrna »Keram« v R. na prodloužení dráhy, odbočující z místní dráhy Rakovník—Bečov, zavedl politickou pochozí komisi a řízení vyvlastňovací. Min. žel. pak dopisem ze 16. února 1931 požádalo zem. úřad, aby vzhledem na žádost zmíněné firmy bylo při politické pochozí komisi a řízení vyvlastňovacím o projektu vlečky vykonáno také řízení vyvlastňovací za předpokladu, že pro vlečku bude přiznána všeobecná prospěšnost, a aby při tomto řízení byla také prozkoumána otázka všeobecné prospěšnosti podle § 1 zák. č. 30/1878 ř. z.
Podle protokolu sepsaného o místním šetření, jež na podkladě těchto dožádání konáno bylo dne 28. května 1931, vznesli zástupci firmy Keramické závody v R. řadu námitek, jimiž jednak popírali přípustnost vyvlastnění pro soukromou železniční vlečku vůbec, jednak brojili proti návrhům projektu s hlediska stavebního, zejména žádali, aby přes projektovanou trať byl zřízen přejezd, který by spojoval část pozemku vyvlastnitelčina, jež bude provedením trati od hlavní části pozemku toho odříznuta.
Ježto průběh jednání nebyl bezzávadný, navrhla komise předložiti projekt vlečky min. žel. k rozhodnutí, zaujavši vesměs ve svém posudku stanovisko příznivé k návrhům projektu a doporučivši zároveň, aby projektované vlečce přiznána byla všeobecná prospěšnost pro výkon práva vyvlastňovacího.
Nař. rozhodnutím udělilo na to min. žel. stavební povolení pro projekt vlečky Keramické továrny »Keram« v R. podle § 19 nař. č. 19/1879 ř. z. a přiznalo zároveň v dohodě s min. vnitra jmenované vlečce všeobecnou prospěšnost pro výkon práva vyvlastňovacího. Zem. úřad v Praze byl současně poukázán, aby vykonal další řízení podle § 17 vyvlastňovacího zák. a aby vydal vyvlastňovací nálezy, bude-li o to požádáno. Námitky dnešní st-lky byly tímto rozhodnutím min. žel. vesměs zamítnuty.
Stížnost, podaná k nss-u, vytýká, že nař. rozhodnutí je, pokud přiznává projektované vlečce všeobecnou prospěšnost pro výkon práva vyvlastňovacího a pokud zamítá žádost o zřízení přejezdu přes projektovanou vlečku, nezákonné a že je stiženo vadností řízení.
Jednaje o této stížnosti, musil si nss především ujasniti smysl a dosah nař. rozhodnutí. Nař. rozhodnutí obsahuje tři výroky, jež jsou zcela samostatné, a to: 1. firmě Keram udílí se podle § 19 min. nař. č. 19/1879 ř. z. stavební povolení ke zřízení projektované vlečky, 2. ve shodě s min. vnitra přiznává se vlečce všeobecná prospěšnost podle § 1 zák. č. 30/1878 ř. z. pro výkon práva vyvlastňovacího, 3. zem. úřadu v Praze se ukládá, aby podle § 17 zák. č. 30/1878 ř. z. vykonal další řízení vyvlastňovací a vydal — bude-li o to požádáno — vyvlastňovací nálezy.
Proti přiznání všeobecné prospěšnosti pro vlečku (výrok shora označený pod č. 2) vznesla st-lka již v řízení správním námitky dvojího druhu, uplatňujíc jednak po stránce právní, že pro soukromé vlečky je vyvlastňování vůbec nepřípustné a že je nemožno přiznati soukromé vlečce všeobecnou prospěšnost, jednak řadu námitek dalších.
Námitku na prvém místě uvedenou zamítl žal. úřad s poukazem na široké znění § 1 zák. č. 30/1878 ř. z., který připouští užívání vyvlastňovacího práva pro každý železniční podnik. Stížnost, jež hájí stanovisko opačné, béře touto svou námitkou nař. rozhodnutí vůbec zákonný podklad, avšak nemohla býti uznána v tomto bodě důvodnou.
Již ze slovního obratu zákona, ve kterém se mluví o každém železničním podniku, lze usuzovati, že zákon chtěl přiznati vyvlastňovací právo i soukromé průmyslové koleji. Správnost tohoto výkladu vyplývá jasně z §u 1 žel. zák. koncesního (nař. č. 238/1854 ř. z.), který za železnici pokládá i takové dráhy, které jsou podnikatelem zřizovány pro vlastní soukromý účel, ba i takové, jež jsou zřizovány na vlastním pozemku. Pro výklad tento dovolává se žal. úřad ve svém odvodním spise právem také materialii k zák. č. 30/1878 ř. z. (srv. vysvětlivky k zák. návrhu č. 365 příloh k stenografickému protokolu panské sněmovny VIII. zasedání, zprávu výboru posl. sněmovny č. 719 příloh k stenografickému protokolu posl. sněmovny VIII. zasedání, jakož i zprávu výboru č. 781 týchž příloh). Totéž stanovisko zastával ostatně ve své judikatuře důsledně i býv. ss (srovn. na př. nález Budw. A 6820/1909) a nss nemá důvodu, aby se od tohoto stanoviska uchýlil.
Jinak však stížnost přehlíží, že nař. rozhodnutí upřelo st-lce vůbec legitimaci k posuzování otázky všeobecné prospěšnosti navrhované vlečky (str. 4 rozhodnutí). Proti tomuto výroku mohla by se st-lka před nss-em brániti jedině tak, že by tento výrok žal. úřadu vyvracela. Avšak podobnou námitku nelze ve stížnosti nalézti; námitka pak, že firma Keram neprokázala, že novou továrnu skutečně postaví (č. 4 stížnosti), právě tak jako námitky vytýkající vady řízení (č. 5 stížnosti) v tom směru, že nebylo zjištěno, že st-lka hodlá sama vystavěti továrnu prospěšnější nežli je továrna zúčastněné strany firmy Keram a že pozemku, po kterém má býti vedena projektovaná vlečka, potřebuje pro stavbu vlastní továrny, jdou s hlediska toho, že nař. rozhodnutí odepřelo v otázce obecné prospěšnosti vlečky st-lce vůbec legitimaci, mimo a slušelo je proto odmítnouti jako nepřípustné.
Stejně nepřípustnými jsou i námitky stížnosti, jež obracejí se proti vyvlastnění pozemku st-lčina (č. 2 a 3 stížnosti) s odůvodněním, že vyvlastnění pozemku není nutné k zřízení a provozu železnic, jak to žádá § 2 zák. č. 30/1878 ř. z., a že není přípustné, ježto soukromá vlečka není uvedena mezi stavbami železničními, pro něž je vyvlastnění podle § 3 cit. zák. možné. Tyto námitky nepostihují totiž smysl a obsah nař. rozhodnutí, neboť vyvlastňovací nález, proti jehož obsahu by bylo jedině lze námitky tohoto obsahu vznášeti, nebyl vydán a ostatně by min. žel. k rozhodnutí o vyvlastnění nebylo ani příslušné, ježto vyvlastňovací nález náleží vydati vzhledem k § 17 zák. č. 30/1878 ř. z. zemskému úřadu.
Poslední námitka stížnosti, jež se týká zamítnutí požadavku st-lčina, aby zřízen byl přejezd přes projektovanou vlečku, obrací se proti výroku min. žel., jímž uděleno bylo stavební povolení pro projekt vlečky podle návrhu v projektu obsaženého. Tuto námitku st-lčinu, vznesenou již při místním jednání, zamítlo nař. rozhodnutí z ohledů bezpečnosti provozu, odůvodňujíc zamítnutí tím, že trať vlečky je v příslušném místě v oblouku a že by strojvůdce neměl náležitý rozhled po trati. Tento výrok žal. úřadu jeví se jako úsudek skutkový a odborný, učiněný povolaným k tomu úřadem na základě volného hodnocení zjištěného skutkového stavu. Nss nemůže proto prováděti revisi tohoto výroku jinak nežli s hlediska § 6 zák. o ss a nemůže tudíž odborný úsudek příslušného železničního úřadu nahraditi úsudkem vlastním. Stížnost mohla by proti této části rozhodnutí s úspěchem namítati jedině tolik, že úsudek ten spočívá na vadném skutkovém zjištění nebo že jeví se s hlediska zjištěného skutkového stavu nelogickým. To však stížnost nečiní, nýbrž vytýká, že vzhledem k dopravním předpisům pro provoz na vlečkách může býti o bezpečnost provozu jinak postaráno. Tím však stížnost popírá vhodnost odborného úsudku žal. úřadu, ponechávajíc skutkový stav, na jehož základě min. žel. svůj úsudek vyslovilo, nedotčený, aniž vytýká, že na základě zjištěného skutkového stavu nemohlo žal. min. ke svému odbornému úsudku dospěti. Ježto však vhodnost nař. rozhodnutí nss přezkoumávati nemůže a po stránce skutkového zjištění stížnost nedává nss-u podnět k tomu, aby mohl uvažovati, zda odborný úsudek úřadu byl učiněn na základě bezvadně zjištěného skutkového stavu a zda netrpí vnitřní vadou, bylo tuto námitku stížnosti uznati za bezdůvodnou.

Citace:

č. 11386. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 103-106.