Č. 11522.
Honební právo: »Osadou« ve smyslu § 4 čes. hon. zák. rozuměti jest pouze osadu po rozumu odstavce prvého § 107 čes. ob. zř., t. j. soubor usedlostí, jež tvoří pod zvláštním jménem samostatnou topografickou jednotku státem uznanou.
(Nález ze dne 2. listopadu 1934 č. 19403.)
Prejudikatura: Budw. 12299/98, 8690/95.
Věc: Jan M. a spol. v P. (adv. Dr. Vratislav Hořica z Chotěboře) proti zemskému úřadu v Praze o úpravu honebních poměrů.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 29. ledna 1932 nevyhověl zemský úřad v Praze v postupu instančním žádosti Jana M. a spol. za utvoření společenstevní honitby místa P. v podstatě z důvodu, že osadou ve smyslu § 4 čes. hon. zák. sluší rozuměti osadu po rozumu § 107 čes. ob. zř., t. j. soubor usedlostí, jež tvoří pod zvláštním jménem samostatnou státem uznanou topografickou jednotku. V lexikonu obcí jsou P. uvedeny jako část osady Ch., a to jako skupina chalup vedle jiných částí (.....). Jsou proto P. pouhou místně nevymezenou částí osady Ch., nemající charakteru »osady« jako topografické jednotky s vlastním označením, státem uznané.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Podle § 4 hon. zák. tvoří honební společenstvo veškeří držitelé pozemků osady (§ 107 ob. zř. z r. 1864), pokud jejich souvislé pozemky mají výměru 115 ha. Citací § 107 ob. zř. při slově »osady« dal český honební zákon najevo, že rozsah společenstevního honbiště určen je svazem osadním ve smyslu obecního zřízení na rozdíl od obcí místních, jak stanoveno v té době platném cís. pat. ze 7. března 1849 č. 154 ř. z. nebo v pozdějších zákonech zemí jiných. Ve svém nál. Boh. A 2804/23 vyslovil nss, že »osada« v tomto smyslu musí se pojímati jako synonym s pojmem »místo«, čímž rozuměti jest část obce, to jest místně vymezenou oddělenou skupinu jistého počtu usedlostí uvnitř teritoria obce. V tomto nálezu spatřuje stížnost potvrzení svého názoru, že »osadou« podle § 4 hon. zák., jako podkladem společenstevního honbiště, rozuměti je vůbec každý prostorově oddělený soubor usedlostí, jichž držitelé mají výměru pozemků v paragrafu tom uvedenou. Leč neprávem. Nss v tomto nálezu otázky té, neměv k tomu v předmětu sporu důvodu, neřešil, nýbrž mluví jen o »osadách« jako synonymu »míst«, tedy o útvarech jmenovaných v odst. 1 § 107 ob. zř., a jen pojem těchto útvarů způsobem shora uvedeným vykládá. § 107 ob. zř. zná však ve svém odstavci 2 i »částečná místa (vsi částečné)«, to jest útvary zřejmě odlišné od »míst (osad)« v 1. odst. uvedených. Z toho, že § 4 hon. zák. mluví o »osadách« a cituje § 107 ob. zř., dlužno usuzovati, že zákon neměl tu na mysli každý prostorově oddělený soubor usedlostí, nýbrž právě jen ty z nich, které jako »osady« označuje také § 107 ob. zř., t. j., které mají povahu »míst (osad)« uvedených v 1. odst. § 107 ob. zř. Osadou v tomto smyslu rozuměti je pak po rozumu cit. nálezu i podle konstantní judikatury býv. ss (Budw. 12299/98, 8690/95), od níž neměl soud důvodu se odchýliti, soubor usedlostí, jež tvoří pod zvláštním jménem samostatnou topografickou jednotku státem uznanou. Není-li určitý soubor usedlostí takovou jednotkou, je nejvýše útvarem podle 2. odst. § 107 ob. zř., jaký nemůže býti podkladem pro utvoření společenstevního honbiště. Na stejném právním názoru je založeno i nař. rozhodnutí. Že by byl stát sporný soubor uznal za lakovou topografickou jednotku, stížnost však netvrdí.