Č. 11608.

Zaměstnanci veřejní: * Za nepřevzatého zaměstnance bývalého státu Rakousko-Uherského ve smyslu čl. 1 Vídeňské úmluvy č. 195/1926 Sb. dlužno pokládati také zaměstnance, jenž nebyl převzat s účinností nejpozději ode dne 30. listopadu 1923.
(Nález ze dne 18. prosince 1934 č. 23785.)
Věc: MUDr. Petr K. v B. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu financí o převzetí pense. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, jakožto lékař německé chirurgické universitní kliniky v Praze, byl býv. rak.-uh. ministerstvem zahraničních věcí ode dne 24. března 1912 ustanoven za primáře chirurgického oddělení rak.-uh. nemocnice v Cařihradě. Roku 1913 byl týmž ministerstvem ustanoven za přednostu chirurgického oddělení v 8. hodn. tř. téže nemocnice, ve kterémž služebním poměru setrval až do převratu. Výměrem Rakouského státního úřadu pro věci zahraniční ve Vídni z 26. května 1920, řízeným st-li jako primáři chirurgického oddělení býv. rak.-uh. nemocnice v Cařihradě, byl st-l ke své žádosti ve smyslu § 7 lit. b) prozatímního pensijního reglementu z roku 1870 dán na trvalý odpočinek s tím, že odpočivné ročních 2771 K 84 h bude mu od 1. února 1919 prostřednictvím likvidujícího společného finančního ministerstva Československým finančním ministerstvem v Praze poukázáno. Služební smlouvou z 20. srpna 1924 upravilo ministerstvo zahraničních věci služební poměr st-le, jehož do té doby uznávalo technickým poradcem, pokud se týče smluvním konceptním úředníkem, tím způsobem, že mu přiznalo nárok na plat odpovídající 8. hodn. tř. pragmatikálních úředníků a zahraniční přídavek, uložilo služební povinnosti stanovené služební pragmatikou, vyhradilo oběma stranám rozvázání poměru tříměsíční výpovědí a pro případné spory ze služebního poměru stanovilo místní příslušnost soudů v sídle české finanční prokuratury v Praze. Usnesením vlády ze 4. června 1926 propůjčen byl st-li titul legačního tajemníka 2. třídy při vyslanectví v Cařihradě.
Podáním ze 17. června 1927 žádal st-l, odvolávaje se na citovaný dekret z 26. května 1920, aby mu byly ode dne 1. února 1919 dosud jemu nevyplácené pensijní požitky v úpravách podle předpisů československých v žádosti té specifikované, vypláceny československým ministerstvem financí, a to bez ohledu na jeho pobyt v cizině, ježto tam byl vázán službou při československém vyslanectví v Turecku, a konečně žádal, aby ode dne 1. července 1927 jemu příslušející odpočivné platy byly jemu vypláceny prostřednictvím československého vyslanectví v Angoře, kamž jest službou přikázán.
Podle záznamu, učiněného ve spise ministerstva zahraničních věcí dne 23. května 1928, propůjčila vláda republiky Československé usnesením ze 14. prosince 1927 st-li, jakožto smluvnímu úředníku, služební místo 5. plat. stupnice v osobním stavu úředníků vyšší správní služby ministerstva zahraničních věcí s úředním titulem vrchního ministerského komisaře.
Rozhodnutím ministerstva financí v Praze z 25. června 1928 nebylo vyhověno žádosti st-lově o převzetí pense, povolené jemu citovaným dekretem z 26. května 1920, československým státem, a v odůvodnění poukázáno mezi jiným na to, že bylo st-li dne 14. prosince 1927 propůjčeno služební místo 5. plat. stupnice v systemisovaném osobním stavu úředníků vyšší správní služby v oboru ministerstva zahraničních věcí s úředním titulem vrchního ministerského komisaře, že tím byl st-l definitivně převzat do služeb jako zaměstnanec pragmatikální a nelze jej považovati za nepřevzatého podle tak zvané Vídeňské úmluvy o pensích č. 195/26 Sb. Toto rozhodnutí bylo ke stížnosti st-lově nálezem nss-u z 8. ledna 1932 č. 19723/31 zrušeno pro nezákonnost, ježto vzhledem k vyhlášce ministra zahraničních věcí ze 17. června 1930 č. 82 Sb. nabyla Vídeňská úmluva a tím také i zákon o převzetí a přiznání odpočivných a zaopatřovacích požitků z 1. července 1926 č. 159 Sb. podle svého § 3 účinnosti teprve dnem 12. května 1930, takže bylo vyloučeno, aby se žal. úřad ve svém rozhodnutí vydaném již s datem 25. června 1928 o tyto zákonné předpisy opřel.
Vzhledem k tomu žal. úřad nař. rozhodnutím z 24. února 1932 opětně nevyhověl žádosti st-lově ze 17. června 1927 s tímto odůvodněním: Usnesením vlády republiky Československé ze 14. prosince 1927 bylo žadateli propůjčeno služební místo 5. plat. stupnice v systemisovaném osobním stavu úředníků vyšší správní služby v oboru ministerstva zahraničních věcí s úředním titulem »vrchní ministerský komisař«. Tímto usnesením vlády byl žadatel definitivně převzat do služeb Československé republiky jako pragmatikální zaměstnanec a nelze jej považovati za nepřevzatého zaměstnance ve smyslu čl. 1 Vídeňské pensijní úmluvy, uveřejněné pod č. 195 ve sb. z. a n. z roku 1926. Ježto není pak žadatel nepřevzatým zaměstnancem ve smyslu uvedené úmluvy, nelze jemu přiznati pensi podle ustanovení 1. odst. § 1 zák. č. 159/26 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost, o které uvažoval nss takto:
Žal. úřad zamítl st-lovu žádost o převzetí pense s odůvodněním, že st-l nemá na toto převzetí nároku proto, že mu bylo dne 14. prosince 1927 propůjčeno služební místo 5. platové stupnice v definitivním poměru pragmatikálním, a že proto není nepřevzatým zaměstnancem bývalého státu Rakousko-Uherského ve smyslu čl. 1 Vídeňské úmluvy č. 195/26 Sb. Proti tomuto odůvodnění stížnost namítá, že st-l nebyl československým státem převzat, nýbrž nově přijat, a že podle Vídeňské úmluvy za nepřevzaté zaměstnance dlužno pokládati ty, kteří nebyly převzati do dne 1. prosince 1923, pokud se týče do dne 22. října 1926.
Základem nároku st-lem tvrzeného jest zákon z 1. července 1926 č. 159 Sb., který ve svém § 1 odst. 1 přiznává nárok na odpočivné a zaopatřovací požitky osobám, kterých se týkají úmluvy Římská ze 6. dubna 1922 a Vídeňská z 30. listopadu 1923. Tato Vídeňská úmluva, vyhlášená pod č. 195/26 Sb. již v nadpisu své 1. části uvádí, že upravuje poměry bývalých státních zaměstnanců a vojenských osob rakouských, nepřevzatých do služeb států smlouvu uzavírajících, a ve článku 1 části I. stanoví, že činná služba bývalých civilních státních zaměstnanců, pokud se týče osob vojenských, kteří nebyli do dne 3. listopadu 1918 dáni na odpočinek a nebyli převzati do služeb žádné ze smluvních stran, pokládá se za ukončenou tímto dnem 3. listopadu 1918, a ve článku 2 odst. 1, že osoby v čl. 1 uvedené obdrží odpočivné požitky počínajíc dnem 1. prosince 1923.
Z tohoto ustanovení a z té okolnosti, že čl. 1 citované smlouvy mluví o zaměstnancích nepřevzatých, t. j. těch, kteří nebyli převzati, jest patrno, že tu mělo býti rozlišeno mezi těmi, kteří byli převzati s účinností nejpozději ode dne uzavření Vídeňské úmluvy, t. j. ode dne 30. listopadu 1923, a mezi těmi, kdož do tohoto dne převzati nebyli. Poněvadž tedy, jak bylo již svrchu naznačeno, zákon č. 159/26 Sb. vzal obsah Vídeňské úmluvy co do okruhu zaměstnanců a vojenských osob za podklad pro určení osob, jimž se nárok na odpočivné přiznává, jest patrno, že není správným právní názor, o který nař. rozhodnutí jedině bylo opřeno, že za nepřevzatého zaměstnance ve smyslu zákona č. 159/26 Sb. ve spojení s Vídeňskou úmluvou nelze uznati st-le z toho důvodu, že mu bylo dne 14. prosince 1927 propůjčeno služební místo 5. platové stupnice v poměru definitivního úředníka pragmatikálního.

Citace:

Č. 11608.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 690-693.