Čís. 6165.

Pro rozhodnutí, zda cizozemský žalobce jest povinen složiti žalobní jistotu, jest směrodatným stav vzájemnosti v době, kdy soud prvé stolice rozhodl o návrhu žalovaného na složení žalobní jistoty. Napotomní změna poměrů ve prospěch žalobce nemá vlivu na původní rozhodnutí. To platí jmenovitě i o úmluvě Československa s Francií ze dne 7. října 1922, čís. 46 sb. z. a n. na rok 1926.
(Rozh ze dne 3. července 1926, R II 183/26.)
Soud prvé stolice uvolnil k žádosti žalobce, státního příslušníka republiky francouzské, žalobní jistotu vzhledem k čl. 2 úmluvy — Čís. 6165 —
mezi Československem a Francií ze dne 7. října 1922, čís. 46 sb. z. a n. na rok 1926. Rekursní soud nevyhověl žádosti žalobce o vrácení žalobní jistoty. Důvody: Z doslovu čl. 2 úmluvy mezi Československem a Francií o soudní ochraně a právu chudých ze dne 7. října 1922, čís. 46 sb. z. a n. z roku 1926 vychází na jevo, že dnem, kdy tato úmluva bude prohlášena, nebudou povinni státní příslušníci franc. skládati jistotu za procesní náklady. V tomto případě jde o procesní jistotu, která byla složena před platností státní úmluvy. Jde tudíž v tomto případě o rozhodnutí otázky, zda ustanovení čl. 2 úmluvy vztahuje se též na případy, kdy již procesní jistota byla složena, takže by musila býti vrácena. Rekursní soud jest právního názoru, že ustanovení čl. 2 státní úmluvy nevztahuje se na případ, kdy procesní jistota již byla složena. Pro tento názor svědčí již doslov čl. 2 úmluvy, kde se mluví o čase budoucím, čím zřetelně a zřejmě naznačeno, že tu jde o osvobození od složení jistoty teprve pro příští dobu, tedy nikoliv o vrácení jistoty již složené. Pro tento názor mluví dále, že není-li výslovně ujednáno, že se má nějaká smlouva vztahovati také na případy dřívější, nelze takovéto dřívější případy posuzovati podle pozdější smlouvy. Článek 2. úmluvy neobsahuje ustanovení pro ten případ, kdy jistota za procesní náklady již byla složena. Dlužno proto míti vzhledem k tomu, co řečeno, za to, že tohoto ustanovení úmluvy nelze použíti pro případ, kde jistota pro procesní náklady byla již složena. Konečně nelze přehlédnouti, že žalovaná strana pustila se do sporu v předpokladu, že žalující musí složití pachtovní jistotu, že tudíž nebude musiti své útraty dobývati v cizině, a tento předpoklad napotom změniti nelze.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvodу:
Podle §u 59 prvý odstavec c. ř. s. musí návrh na složení jistoty za náklady rozepře býti učiněn při prvním roku než se žalovaný pustí do hlavní věci, jinak je vyloučen. Podle § 239 třetí odstavec c. ř. s. jest o návrhu tom ihned při prvním roku jednati a rozhodnouti. Pro rozhodnutí, zda cizozemský žalobce je povinen, dáti žalobní jistotu, je — jak Nejvyšší soud rozhodl a blíže odůvodnil ve svém rozhodnutí č. 350 sb. n. s. — podle zásady § 406 c. ř. s. směrodatným stav vzájemnosti v čase, kdy prvá stolice vydala usnesení o návrhu žalovaného. Jejím usnesením je, nabylo-li právní moci, otázka jistoty za náklady pro spor, v němž bylo vydáno, rozhodnuta s konečnou platností. Zákon dovoluje jeho změnu jen z důvodu §§ 58 a 62 druhý odstavec c. ř. s. ve prospěch žalovaného. Obdobné ustanovení ve prospěch žalobců nemá, ačkoli použití této obdoby bylo na snadě. Z toho nutno souditi, že zákon změně poměrů ve prospěch žalobcův vliv na původní rozhodnutí soudu přiznati nemínil, že tedy složená jistota, třebaže tu již nejsou před poklady, by mohla býti na žalobci žádána, má zůstati složena a nemá mu býti za sporu vrácena. Totéž lze usuzovati z obsahu úmluvy mezi Československem a Francií o soudní ochraně a právu chudých (č. 46 sb. z. a n. r. 1926), jíž se žalobce dovolává a která nabyla mezinárodní působnosti 27. února 1926. Jednajíc v čl. 2 o jistotách, mezi něž je — Čís. 6165 —
patrně také čítati jistotu za náklady na rozepři, praví jen, že příslušníkům smluvních stran nebudou ukládány, ale nezmiňuje se o osudu jistot již složených. Z doslovu čl. 1, že řečení příslušníci budou míti navzájem volný přístup k soudům všech stolic, nelze pro otázku, o niž tu jde, nic těžiti, ježto se na ni nevztahuje, jednajíc o ní výslovně až v čl. 2. Příčilo by se také zásadám právní slušnosti v úpravě soudního řízení, kdyby bylo dovoleno, žalovanému za sporu odníti jistotu za náklady rozepře, ačkoli, pouštěje se do sporu s cizozemcem, v ní musil viděti bezpečný fond pro budoucí úhradu útrat úspěšného sporu a ačkoliv útraty — třeba snad ve značné části — již vznikly dříve, než nastala na straně žalobcově ona výhodná změna, z níž vyvozuje nárok, by mu celá záloha byla vrácena.

Citace:

č. 6165. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 56-58.