Čís. 6654.

Posloupnost do statků střední velikosti (zákon ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy).
Nedošlo-li k dohodě mezi účastníky, nelze nárok na náhradu podle §u 11 (1) zákona uplatňovati v řízení nesporném, nýbrž jest účastníky odkázati na pořad práva. Lhůtu k podání žaloby není stanoviti.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1926, R I 1137/26.)
Z pozůstalosti Františka D-a převzal Jan D. podle zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. statek střední velikosti, zcizil do deseti let od smrti zůstavitelovy takové části tohoto statku, že čistý katastrální výnos zbývající části netvořil ani polovinu čistého katastrálního výnosu převzatého statku. Ustoupivší spoludědic Antonín D. žádal po té na soudě, by mu byl Janem D-em vyplacen rozdíl, o nějž trhová cena za odprodané nemovitosti převyšuje jich přejímací cenu. Soud prvé stolice odkázal žadatele na pořad práva s tím, že teprve tehdy, až rozdíl cen bude řádným sporem určen, bude ho možno rozvrhnouti mezi dědické účastníky na základě dodatečného projednání pozůstalosti. Rekursní soud k rekursu Antonína D-a zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by ve věci dále jednal, řízení doplnil a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že odkázal účastníky na pořad práva. — Čís. 6654 —
2010
Důvody:
Zjištěno jest, že Jan D., který z pozůstalosti Františka D-a, dne 17. března 1916 zemřelého, převzal podle zákona ze 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. statek střední velikosti, zcizil do deseti let od smrti zůstavitelovy takové části tohoto statku, že čistý katastrální výnos zbývající části netvoří ani polovinu čistého katastrálního výnosu převzatého statku, takže ustoupivším spoludědicům přísluší nárok žádati náhradu dle §u 11 prvý odstavec cit. zák. Číselnou výší tohoto nároku netřeba se obírati, nýbrž předem jest zodpověděti otázku, jak jest tento nárok uplatniti. Dle §u 1 nesp. říz. jest jen ty věci projednávati v nesporném řízení, o nichž to zákony nařizují. V citovaném zemském zákoně není jednání o onom nároku odkázáno na řízení nesporné: v §u 11 jsou obsaženy pouze předpisy, jimiž vymezeny jsou podmínky a rozsah onoho nároku. Za to jest však takový předpis obsažen v prováděcím nařízení ze dne 28. února 1909, čís. 3 věst. min. spr.; v §u 15 poslední odstavec nařízení stanoví se toto: »Nároků na vyplacení částky, o niž kupní cena přejímací hodnotu statku převyšuje, náleží domáhati se, pokud nedošlo k dohodě mezi účastníky, řádným pořadem práva; rozvrh obnosu, jenž odpovídá řečenému rozdílu, mezi dědické účastníky provede se dodatečným projednáním pozůstalosti.« Z tohoto ustanovení plyne, že pozůstalostnímu soudu vyměřena jest velmi skrovná působnost; má se totiž pokusiti o dohodu mezi účastníky, ale, nedojde-li k ní, jest věc odkázati na pořad práva, a teprve po vyřízení sporu dojde k dodatečnému projednání pozůstalosti. V tomto případě soudní komisař zcela správně jednal, obeslav všechny účastníky a vyloživ jim věc, o niž jde, přečtením podání Antonína D-a ze dne 15. března 1926. Když se pak dědicové, kteří jsou osobami svéprávnými a tudíž způsobilí, by si své záležitosti sami spravovali a řídili, z nichž nad to jeden jest práva znalý a dva další byli zastoupeni advokátem, nedohodli, omezil se soudní komisař zcela správně na zjištění, že přejímatel Jan D. odmítá vnésti do pozůstalosti jakoukoliv částku a že k dohodě nedošlo, což podpisem protokolu potvrdili všichni účastníci. Tím úplně soudní komisař vyhověl zákonným předpisům, jichž měl v tomto případě dbáti, a nebylo třeba, by dle §u 11 třetí odstavec zák. odhadem soudním zjišťoval soudní komisař hodnotu oněch zlepšení statku, která přejímatel na statku provedl, na což Antonín D. při roku upozorňoval. Soudce pozůstalostní není v tomto řízení povolán, by vyvíjel činnosti, jichž výsledku by svéprávní účastníci mohli použíti k bezpečnějšímu vypravení žaloby, a by se pokoušel odstraňovati rozpory. K tomu jest povolán tím méně, kdyžtě dle §u 2 čís. 7 nesp. říz. nepřísluší mu právo zjišťovati sporné okolnosti, jež lze zjistiti jen formálním průvodním řízením a jichž zjištěním se teprve může utvořiti podklad pro řešení otázek právních, a kdyžtě dokonce ani z daleka nemůže předvídati, jaké útočné a obranné prostředky budou v nastávajícím sporu uplatňovány. Rekursní soud vlastně ukládá pozůstalostnímu soudu, by celý spor až na důkazní řízení předem provedl v nesporném řízení, tak totiž, že by o jednotlivých návrzích stran jednal a strany přiměl k udání, »o jaké důvody svá tvrzení opírají, a čím je prokázati hodlají,« a by sporné právní otázky bez ohledu na skutkové zjištění a bez ohledu na eventuality ze skutkových zjištění se po případě v nesčetném množství podávající, rozřešil, správněji řečeno způsobem pro procesní soud závazným vyložil předpisy zákonné a by jen sporná skutková tvrzení poukázal na pořad práva. To vsak není úkolem nesporného řízení, jež v tomto případě nespornému soudci přísluší. Naopak jest podle §u 226 c. ř. s. úplně ponechati těm účastníkům, kteří chtějí nárok onen žalobou uplatňovati, by sami dle své rozvahy a pod svou zodpovědností uvedli ve sporu skutečnosti nárok jejich zakládající, nabídli potřebné důkazy a zejména by si sami upravili prosbu žalobní; rovněž ponechati jest přejímateli, by uplatnil obranné prostředky ve sporu podle své vůle. Bylo proto podle § 2 čís. 7 nesp. říz. dovolacímu rekursu Jana a Františka D-ových vyhověti tak, jak shora uvedeno. Ježto nejde o řízení podle §u 125 a §u 126 nesp. říz., nebylo vyměřiti lhůtu k zahájení sporu pod určitou propadnou sankcí.

Citace:

č. 6654. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 973-975.