Čís. 6616.

Pozemková reforma.
Proti exekuci vyklizením ze zabraného majetku lze uplatňovali oposiční nárok pouze v řízení nesporném a pouze z těchto čtyř důvodů: že 1. byla nemovitost podle §u 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučena, 2. byla nemovitost podle §u 11 záb. zák. vlastníku propuštěna, 3. bylo zcizení (odprodej) její podle §u 7 záb. zák. schváleno a 4. byla podle §u 20 příď. zák. vlastníku ponechána.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1926, R II 414/26.)
Návrhu vlastníka zabraného velkostatku, by byl povolen odklad exekuce vyklizením ze zabraného majetku, vzhledem k žalobě podle §u 35 ex. ř., soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Přisvědčiti jest stížnosti v tom, že podle ustanovení §u 20 náhr. zák. čís. 329 z roku 1920 v doslovu zákona čís. 220 z roku 1922 nelze povoliti odklad exekuce vyklizením a že není přípustno domáhati se oposičních nároků pořadem práva, nýbrž že dlužno takové nároky uplatňovati cestou nespornou. Z ustanovení §u 20 cit. zákona — Čís. 6616 —
1936
vychází na jevo, že náhradový zákon převzal z exekučního řádu pouze dvě ustanovení: 1. vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitosti podle §u 20 provede okresní soud místní příslušný podle předpisů exekučního řádu, 2. podle §u 47 (1) cit. zák. má býti rozvrhové řízení provedeno podle zásad exekučního řádu. Ve všech jiných směrech používati jest zásad řízení nesporného, na něž náhradový zákon ve všech případech soudům přikázaných odkazuje. Jest tedy i v případě odporu proti exekucí, ať již se zakládá na nároku oposičním podle §u 35 ex. ř. nebo podle §u 36 ex. ř., provésti řízení dle zásad řízení nesporného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel nerozumí dobře rozhodnutí rekursního soudu, který míní, že nárok oposiční podle §u 35 ex. ř., jejž stěžovatel svou žalobou uplatňuje, nelze prováděti žalobou, nýbrž jen návrhem v řízení nesporném, a že, ježto stěžovatel zvolil nepřípustnou cestu pořadu práva, nelze na tento nepřípustný právní prostředek povoliti ani odklad exekuce, nepřípustný ostatně již i podle §u 20 třetí odstavec náhr. zák. Stěžovatel totiž místo této protivy pořad práva a řízení nesporné, se kterou se zabývá stručně až na konci svých vývodů, klade protivu pořad práva a řízení správní, vlastně stížnost k nejvyššímu správnímu soudu a, ježto, jak dovozuje, stížnost k nejvyššímu správnímu soudu v jeho případě, kde uplatňuje dohodu (nárok ze smlouvy), je nepřípustná, že nezbývá než pořad práva. Ale rekursní soud jej odkázal na řízení nesporné a to správně, ve kteréž příčině odkazuje se na rozhodnutí čís. 4829 a 5772 sb. n. s. Tím se tomu, kdo oposiční nárok uplatňuje, neděje křivda, neboť i v řízení nesporném dostane se mu, má-li opravdu platný oposiční nárok, zrovna tak spravedlnosti jako v řízení sporném, jenže rozhodnutí se stane mnohem rychleji, než v těžkopádnějším a formalistickém řízení procesním, které zákonodárce v pozemkové reformě (již v řízení s drobnými pachtýři počínajíc) právě proto odmítá. Ale i to, že podle §u 20 (3) náhr. zák. nedopouští odklad exekuce, je správno, neboť o odkladu tom mohla by býti řeč jedině tehdy, když vlastník uplatňuje nějaký v zákonodárství o pozemkové reformě uznaný oposiční nárok, jaký je, dokud pozemková reforma skončena není, dle obsahu zákonodárství toho pouze tento čtverý, z nichž každý představuje vystoupení nemovitosti ze záboru: 1. když nemovitost byla podle §u 3 písm. a) záb. zák. Státním pozemkovým úřadem se schválením správního výboru ze záboru vyloučena (§ 7 čís. 1 a § 11 čís. 1 zák. o poz. úř.), 2. když byla podle §u 11 záb. zák. Státním pozemkovým úřadem s týmž schválením vlastníku propuštěna (tytéž předpisy jako ad 1.), 3. když bylo zcizení (odprodej) její podle §u 7 záb. zák. nové znění Státním pozemkovým úřadem bezvýhradně schváleno, 4. když byla podle §u 20 příď. zák. vlastníku Státním pozemkovým úřadem ponechána. Jinak, nevystoupí-li nemovitost ze svazku zabranosti, což je možno jen tímto čtverým způsobem, nárok Státního pozemkového úřadu z výpovědi právoplatné a posud platné, t. j. která nabyla právní moci a nebyla vzata zpět, nepomíjí a není tu tedy oposičního nároku. Uplatňuje-li však vlastník oposiční nárok v zákonodárství o pozemkové reformě neuznaný, tedy nepřípustný a proto nicotný, nemůže býti právě pro tuto nicotnost o odkladu exekuce řeči, neboť je zjevno, že nemůže míti jiného účelu, než exekuci zdržeti a uspokojení Státního pozemkového úřadu jako vymáhající strany jakož i uchazečů o půdu na příděl čekající protáhnouti, ve kterémž případě již sám § 162 třetí odstavec jedn. řádu odkladu nedopouští. Bude-li však vlastník míti pravý a právem uznaný oposiční nárok, t. j. bude-li tu jeden ze čtyř shora pod 1—4 uvedených případů, nebude odkladu potřebí, neboť vyřazení ze svazku zabranosti stane se vždy písemným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu a vlastník potřebuje jen předložiti toto rozhodnutí a bude exekuce na jeho návrh ne pouze odložena, nýbrž přímo zastavena a zrušena, jak to i sám exekuční řád v §u 40 výslovně nařizuje. Arci může propuštění ze záboru ad 2. shora státi se také ve formě dohody — ne pouze ve formě rozhodnutí, ale taková dohoda musí splniti zároveň všecky podmínky, pod kterými dle zákona může nemovitost propuštěna býti ze záboru rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, zejména musí býti, aby právě způsobila platné propuštění, schválena správním výborem. Má-li stěžovatel takovou dohodu, potřebuje ji pouze předložiti a může navrhnouti přímo zastavení exekuce.

Citace:

č. 6616. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 899-901.