Čís. 6636.

Osmihodinná doba pracovní (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. а n.). Zaměstnanec, jenž nežádal za služebního poměru odměny za práci přes čas proto, že mu byla odměna poskytována v nesníženém platu a remuneraci, není oprávněn, domáhati se po skončení služebního poměru zvláštní odměny za práci přes čas. Práci přes čas lze odměňovati i paušálně.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1926, Rv II 691/26.) — Čís. 6636 —
1969
Žalobce byl účetním a pokladníkem žalovaného společenstva. Byv propuštěn, domáhal se na společenstvu odměny za práci přes čas, již prý konal v době od dubna 1923 do listopadu 1923 a od dubna 1924 do listopadu 1924. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl v podstatě proto, že žalobce souhlasil s návrhem žalovaného, by práce přes čas nebyly zvlášť odměňovány, nýbrž že je konal za měsíční plat, jenž mu vzhledem k tomu nebyl snížen, a za remunerace. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Správně zjistil první soud, že žalobce velmi často mimo pracovní dobu v závodě žalované firmy pracoval. Tím však nikterak nezjistil, že žalovaná strana žalobci práce přes čas nařídila, ani tím nezjistil, kdy a kolik hodin přesně žalobce přes čas pro žalovanou pracoval. Správně zjistil první soud, že kolektivní smlouva (jež obsahovala ustanovení o odměně za práce přes čas), byla zrušena koncem roku 1920 a že v roce 1923 žalovaná firma oznámila svým úředníkům, že jim nesníží platu, za to však prací přes čas odměňovati nebude a že remunerace červencová tvoří zároveň odměnu za případné práce přes čas. Tomuto zjištění skutečně odpovídá chování se žalobcovo; neboť tento odměnu za práce přes čas bral až do konce března 1923, podávaje žalované zvláštní výkazy o svých pracích přes čas, kdežto od dubna 1923 odměny za práce přes čas nežádal. Jako strana jsa slyšen nemohl zprvu žalobce vysvětliti, proč nežádal odměny za práce přes čas, a pak uvedl, že závod si tenkráte nestál finančně dobře. Důvod tento však neobstojí, neboť, patřila-li žalobci za práce přes čas odměna, měl žalobce i za slabého stavu finančního závodu si aspoň dáti práce přes čas zjistiti vedoucím úředníkem s výslovným prohlášením, že žalobce se odměny za práce ty nevzdává. Správně tudíž došel první soud ku přesvědčení, že žalobce odměny za práce přes čas nežádal na žalované proto, že si dobře byl vědom toho, že odměna ta jest mu poskytnuta v nesníženém platu a v červencové remuneraci. Žalobce nemůže se vymlouvati, že zrušení kolektivní smlouvy bylo jednostranným projevem vůle žalované firmy, neboť setrváním ve službě jako konkludentním činem dal dostatečně na jevo, že na změnu tu přistoupil; kdyby byl s projevem vůle žalované firmy nesouhlasil, byl by to musel dáti na jevo výslovným prohlášením, po případě i vystoupením ze služby. Žalobce na odůvodněnou svého nároku na odměnu za práce přes čas nemůže se dovolávati zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., neboť, jak již bylo uvedeno, jeho práce přes čas došly odměny v nesníženém platu a v červencové remuneraci.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nižší soudy správně vyložily, že žalobce souhlasil s tím, by mu práce přes čas byla odměňována tím, že mu zůstane nesnížený plat a červencová remunerace. Námitka žalobcova, že neprotestováním proti projevu zaměstnavatele jako majetkově silnějšího nebyl dán k němu souhlas, poněvadž tu nemůže býti řeči o svobodném, jasném a určitém projevu smluvní vůle zaměstnaného, není oprávněna, poněvadž nemohlo býti žalobci zabráněno, by ze služby nevystoupil, když s návrhem žalované nesouhlasil. Bezpodstatná jest i námitka, že jde tu v pravdě o obcházení předpisu §u 6 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., že práce přes čas má býti placena zvlášť, ježto zákon nezakazuje, by práce přes čas nebyla odměňována paušálně, jak se v tomto případě stalo.

Citace:

č. 6636. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 932-934.