Čís. 6215.

Nastupují-li v případě §u 726 obč. zák. místo dědice ze závěti, dědicové ze zákona, mohou býti jimi v pozůstalosti po katolickém světském duchovním, jenž byl trvale ustanoven v obročí, jen podměty uvedené v příslušných předpisech politických, nikoliv pouze zákonní dědicové z příbuzenstva sama.
(Rozh. ze dne 24. srpna 1926, R I 584/26.)
Projednávaje pozůstalost po děkanu V. vydal pozůstalostní soud mezitimní rozhodnutí, že k dědictví po zůstaviteli, zanechavšímu závěť, jsou povoláni, ježto dědíc ze závěti (spolek B.) nechce přijmouti dědictví, dědicové ze zákona a to čtyři sourozenci zůstavitelovi každý ku čtvrtině pozůstalosti. Důvody: Nesporno jest, že jest použíti ustanovení §u 726 obč. zák., ježto povolaný dědic (spolek B.) dědictví nepřijal. § 726 zní: »Das Erbrecht fällt auf die gesetzlichen Erben«, t. j. dle zákona oprávnění dědicové nastupují na místo spolku. »Diese sind aber verpflichtet, die übrigen Verfügungen des Erblassers zu befolgen« jak § 726 dále stanoví. Tímto ustanovením se zachovává opatření závětní (silnější titul dědický) jinými slovy, nenastupuje »postoupnost bezzávětní« 13 hlavy, nýbrž povolávají se dědici ze zákona, aby — Čís. 6215 —
1183
»ostatní opatření« zůstavitelova splnili, an by jinak, kdyby oni nevyhověli, »odkazovníci byli poměrně za dědice považováni«. Tento výklad odpovídá úplně duchu zákona, který vždy hledí k tomu, by závětní opatření dle možnosti se zachovalo v platnosti (viz § 699, 710 obč. zák.). Rozumějí se »zákonnými dědici« pouze zákonné ku dědictví oprávnění příbuzní či ve smyslu dvorního dekretu ze dne 27. listopadu 1807, sb. z. s. č. 828, též církev a chudí? Ku rozřešení této otázky jest především zjistiti, že světští duchovní ve své schopnosti k poslednímu pořízení nejsou zákonem omezeni a že není ustanovení, předpisujících, by světští duchovní část svého jmění zůstavili církvi aneb chudým. Z toho vyplývá, že ustanovení zmíněného dekretu 1. jest vykládati jako výjimečná ustanovení přesně (omezeně) a 2. že tato pouze mají účel, aby domnělá vůle zůstavitelova byla nahražena, když zemřel bez posledního pořízení. Ku 1. Dvorní dekret mluví stále o »posloupnosti bezzávětné«, jeho použití jest tudíž vyloučeno, když jest poslední pořízení, pokud jen díl tohoto jest v platnosti a dle zákonných ustanovení musí býti splněn. To platí v tomto případě ohledně příkazů, které zůstavitel nařídil a které, jak shora uvedeno, též musí býti vyplněny. Ku 2. Ustanovení dvorního dekretu vztahují se na celé dědictví po světském duchovním, jinými slovy: nároky církve a chudých na třetí díl pozůstalosti mohou se jen tenkráte uplatňovati, když též i příbuzným se dostává jedné úplné třetiny, což zase jen při »posloupnosti bezzávětné« přichází. Kdyby byl správným názor finanční prokuratury, nastal by v tomto případě nerozlučitelný odpor, že zbožné odkazy s církevní třetinou a třetinou chudých činily by více než dvě třetiny celé pozůstalosti, což by odporovalo ustanovením dvorního dekretu, který nároky církve a chudých při posloupnosti bezzávětné po světském duchovním a sice každý z nich omezuje na třetinu celé pozůstalosti a stanoví nepřekročitelně. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, poukázav k jeho důvodům.
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů a vyslovil, že k pozůstalosti jsou povoláni zákonní dědicové zůstavitelovi dle zvláštní zákonné posloupnosti ve smyslu dvorského dekretu ze dne 27. listopadu 1807, čís. 828 sb. z. s.
Důvody:
Rekursní soud osvojil si názor pozůstalostního soudu, nepřičiniv vlastních úvah. Dlužno tedy zabývati se jen důvody usnesení prvého soudu, s nimiž však nelze souhlasiti. Závěť v ustanovení dědice pozbývá účinnosti, раk-li povolaný dědic odpadne, buď že dědictví nemůže nastoupiti nebo nechce. Tu pak připadá dědické právo osobám, povolaným za dědice dle zákona, kteří však musí splniti ostatní nařízení zůstavitelova (§ 726 obč. zák.). Pravidla o zákonné posloupnosti jsou obsažena ve 13. hlavě obč. zák., předpoklady, za kterých nastává zákonná posloupnost, jsou pak uvedeny v §§ 727—728 obč. zák. Případy, ve kterých jest zákonný dědic povolán, jsou buď, že zůstavitel nezanechal vůbec posledního pořízení, buď že nepořídil platně neb také že nepořídil účinné, protože povolaní dědici nemohou nebo nechtějí dědictví nastoupiti. Jest tedy posloupností ze zákona každý případ, kdy zákon — Čís. 6215 —
1184
povolává dědice, kdy pozůstalé jmění se dědí bez závěti a ne pouze tehdy, když zůstavitel zemřel bez posledního pořízení. Dle zákonných norem přicházejí tedy nejen případy zákonné posloupnosti, jež »odpovídají domnělé vůli« zůstavitelově, nýbrž i takové, jež nastupují přímo proti jeho prohlášené vůli. V §u 727 obč. zák. jest tedy též povolání zákonných dědiců dle §u 726 obč. zák. výslovně uvedeno jako jeden z několika jiných případů, kdy k pozůstalosti jsou dědici ze zákona zváni, netvoří tedy případ §u 726 obč. zák. zvláštní úchylky a stanoví pouze, že místo dědice ze závěti, nechce-li neb nemůže-li pozůstalost přijati, nastupují zákonní dědicové. Kteří to jsou v konkrétním případě, ustanovují, jak již uvedeno, předpisy o zákonné posloupnosti. Tyto předpisy obsahují však všeobecnou (pravidelnou a zvláštní (úchylnou) posloupnost ze zákona. Onen způsob jest upraven v 13. hlavě obč. zák., tento v §u 761 obč. zák., kamž patří též posloupnost v pozůstalosti duchovních osob, upravená zvláštními zákony politickými. Zákonnými dědici po duchovním nejsou však osoby, povolané jinak k pozůstalosti dle pravidel o všeobecné zákonné posloupnosti a nemohou proto tyto osoby nastoupiti v pozůstalost ani v případě §u 726 obč. zák. Dle dv. dekr. ze dne 27. listopadu 1807, čís. 828 sb. z. s. rozdělí se pozůstalost po katolickém světském duchovním, jenž byl trvale v beneficiu ustanoven, na tři díly, z nichž po jednom připadá kostelu, chudým a příbuzenstvu. Příbuzenstvo pak nastupuje v tuto třetinu dle všeobecných pravidel o posloupnosti ze zákona. Tato úchylka jest stanovena na úkor příbuzenstva zůstavitelova z důvodu, že příbuzní mají jen to obdržeti po zůstaviteli z jeho jmění, co jest světského původu, kdežto církev požaduje, co z důchodu obročí vzešlo, a nařízeným rozdělením se má jen odpomoci nesnázím podrobného roztřídění pozůstalého majetku co do jeho původu. Nastupují-li v případě §u 726 obč. zák. místo závětního dědice zákonní dědicové, mohou jimi býti v pozůstalosti po takovém duchovním jen podměty uvedené ve zmíněných předpisech politických, nikoli pouze zákonní dědici z příbuzenstva sama. Správně uvádí pozůstalostní soud, že tento předpis jako norma výminečná musí se vykládati přesně, hned však jej vykládá nesprávně, vylučuje jeho platnost pro případ §u 726 obč. zák., ač i ten jest uveden mezi ostatními případy všeobecné zákonné posloupnosti, od kteréž politické předpisy pro pozůstalosti po katolických duchovních činí úchylky, stanovíce zvláštní způsob zákonné posloupnosti. Výminečný předpis nesmí tedy z platnosti vyloučen býti ve výminečném případě, pro kterýž právě byl vydán. Nečiní tedy pozůstalostní soud správně, rozlišuje mezi případem §u 726 obč. zák. a ostatními případy zákonné posloupnosti dle 13. hlavy obč. zákona. Úchylka stanovená řečenými politickými předpisy platí pro každý případ posloupnosti ze zákona a nikoli pouze pro ty případy, kdy zůstavitel zemřel bez poslední vůle, tudíž také v případě dle §u 726 obč. zák., jenž sám rovněž nezná zvláštního rozlišování. Zákonná posloupnost neobsahuje toliko případy, jež, jak se pozůstalostní soud domnívá, mají pouze za účel, by nahradily »domnělou vůli« zůstavitelovu, nýbrž nastupuje dle zákonných předpisů začasté i v případech proti prohlášené vůli zůstavitelově, jako na př., když zanechal poslední vůli, jež není platně zřízena nebo když později v ustanovení dědice pozbude platnosti — Čís. 6215 —
1185
(§ 778 obč. zák.), nebo když, jako v projednávaném případě, jmenovaný dědíc nenastoupí (§ 726 obč. zák.). Proto nemá významu, snaží-li se pozůstalostní soud odůvodniti, že jen tehdy by projednání pozůstalosti dle dv. dekretu ze dne 27. listopadu 1807, čís. 828 sb. z. s. odpovídalo vůli zůstavitelově, kdyby byl zemřel bez závěti. Zůstavitel byl zajisté k poslednímu pořizování úplně způsobilým a když přes to své příbuzné neustanovil v závěti za dědice, nemůže se tvrditi, že, odpadl-li jiný dědic, jehož v závěti povolal, jsou dle předpokládané vůle zůstavitelovy jen jeho příbuzní povoláni k tomu, aby ostatní opatření zůstavitelova v jeho poslední vůli splnili. Ostatní nařízení zůstavitelovy závěti mohou a musí splniti též podměty, kteří jsou v tomto případě k pozůstalosti povoláni dle zvláštní zákonné posloupnosti a nevadí, že snad i způsob, jakým pozůstalosti nabývají, liší se od pravidelných způsobů nabytí dědictví, nebo že snad budou plniti též odkazy sami sobě. Právo na takové odkazy mají, protože jest jim zároveň zákonem přímo uloženo za povinnost, by ostatní vůli zůstavitelovu splnili, tedy také sobě samým přední odkazy (§ 648 obč. zák.). Jistě nebude se nikdo nad tím pozastavovati, kdyby odkazovníci, nastupujíce dle §u 726 obč. zák. v dědictví i po odpadnutí zákonných dědiců, měli sami sobě odnésti odkazy, nařízené v poslední vůli zůstavitelově. Dovolací stížnost byla shledána odůvodněnou a proto bylo dle §u 16 pat. o nesp. řízení pro zřejmou nezákonnost změniti usnesení nižších soudů a rozhodnouti tak, jak shora uvedeno. Komu má právem přírůstku připadnouti uvolněná třetina pro chudé, o tom jest teprv rozhodnouti prvému soudu.

Citace:

č. 6215. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 146-149.