Čís. 6417.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Výrazy »přestavby, přístavby a nástavby« v §u 31 čís. 1 zák. nelze vykládati podle předpisů stavebních řádů. Pouhá přeměna neobytných místností v místnosti obytné není přestavbou ani přístavbou ve smyslu zákona o ochraně nájemců.
(Rozh. ze dne 29. října 1926, Rv I 1544/26.)
Proti soudní výpovědi z pražského domu namítl vypovězený nájemník, že byt není přestavbou ani přístavbou ve smyslu zákona na ochranu nájemců. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti, odvolací soud výpověď zrušil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Podle čís. 4 § 503 с. ř. s. uplatněný důvod dovolací není opodstatněn, neboť sporná věc byla v odvolacím rozsudku posouzena po právní stránce správně, alespoň v tom směru, pokud jde o konečné rozřešení otázky, zda jde v tomto případě o přestavbu nebo přístavbu podle § 31 čís. 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Pochybením je ovšem, že odvolací soud, obíraje se řešením této otázky, přihlíží ku stavebnímu řádu pro hlavní město Prahu, vydanému zákonem ze dne 10. dubna 1886, čís. 40 z. zák. Používá-li se zákona, nesluší mu podle § 6 obč. zák. dávati jinaký smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. To znamená v souzeném případě, že význam slov »přestavby, přístavby a nástavby domu« v § 31 čís. 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. lze vykládati jenom podle tohoto zákona, nikoli podle jednotlivých stavebních řádů, platných pro různé obce, což je ostatně také zřejmo z úvahy, že řečený zákon platí pro celou republiku, že musí býti pro celé území státní vykládán jednotně a nikoli pro každou oblast různých řádů stavebních zvláště. Dovolateli, poukazujícímu ku rozhodnutí tohoto Nejvyššího soudu číslo 4656 sbírky, sluší dáti za pravdu také v tom, že ustanovení § 31 čís. 1 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. má za účel, by byl podporován stavební ruch, a umožněno bylo rozmnožování bytů na ten způsob, že místnosti, jichž zřízení si vyžádalo podstatných prací stavebních, vyňaty jsou ze zvláštní ochrany zákona, a že to má býti odměna podnikateli za jejich zřízení. Dodati k tomu sluší, že odvolací soud uvádí správně, že citovaný předpis rozlišuje přestavby, přístavby a nástavby domů, pro něž bylo uděleno úřední povolení stavební po 27. lednu 1917 s jedné a místnosti v jiných domech, které byly teprve po 1. květnu 1924 nově zřízeny a z neobytných na obytné upraveny s druhé strany. Než o bytu, o který běží, bylo zjištěno, že byl zřízen v roce 1922 ze sklepů a kuželníků v obývací místností, proto se naň nevztahuje doslov zákona vyřazující z ochrany zákona místnosti v jiných domech, které byly teprve po 1. květnu 1924 nově zřízeny a z neobytných na obytné upraveny. Rovněž nelze uznati, že by upravením sporného bytu ze sklepa a kuželníku šlo o přestavbu nebo přístavbu domu podle citovaného ustanovení zákonného, nýbrž sluší schváliti právní závěr druhé stolice, že, když nejde o přestavbu, ani o přístavbu, nýbrž o pouhou přeměnu neobytných místností na obytné bez nějakých změn konstruktivních, také z tohoto důvodu nejsou řečené místnosti vyřazeny z ochrany zákona.

Citace:

č. 6417. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 514-515.