Čís. 6258.

Do vydržecí doby služebnosti cesty nelze započísti dobu užívání cesty jako veřejné obecní cesty.
(Rozh. ze dne 9. září 1926, Rv I 995/26.)
Žalobě o oduznání služebnosti cesty bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů:
Prováděje odvolací důvod nesprávného právního posouzení rozepře, tvrdí odvolatel, že se prvý soudce neprávem domnívá, že držba odvolatelových předchůdců v držbě týchž nemovitostí byla obmyslnou a zdůrazňuje, že jejich jízda po dvorku č. kat. 60 děla se v přesvědčení, že jízdu tu vykonávají právem, tedy více méně z důvodu veřejného, a že nemůže záležeti na tom, zda při mimořádném vydržení oprávněný byl si toho vědom, že jezdí po pozemku soukromém, náležejícím určité osobě či zda se domníval, že jezdí po pozemku náležejícím jako veřejný statek obci. Odvolatel však zapomíná, že prvý soudce předpokládá, že jeho předchůdci jezdili po dvorku č. kat. 60 v domnění, že jezdí po veřejné cestě, a že, kdyby, nehledíc na to, chtěl odvolatel započítati si jejich vydržecí dobu, nebyla by držba ta bezelstnou. Proti tomuto právnímu závěru prvého soudu nelze potud nic namítati, pokud používání k jízdě cesty za veřejnou považované nemůže se díti s vůlí směřující k výkonu podstatného obsahu práva takové jízdy, jakoby tu právo bylo, nýbrž toliko s vůlí použíti k jízdě cesty, jíž se všeobecně k tomu používá, jednak pro její domnělý účel, jednak ježto jest použití její z domnělých veřejných důvodů každému dovoleno, jízda po cestě, za veřejnou považované, není proto držbou práva, v §u 313 obč. zák. naznačenou, а k vydržení práva toho nezbytnou, kterou by držitel vykonával obsah tohoto práva jako vlastního a ukládal výkonem tím zároveň povinnost k trpění takové jízdy druhému právnímu podmětu jako držiteli pozemku, jehož se k jízdě používá. Nemohla proto také jízda odvolatelových předchůdců v držbě týchž nemovitostí po dvorku č. kat. 60, za veřejnou cestu považovaném, býti ani výkonem práva držitelů usedlosti č. p. 5 a louky č. kat. 692 ani ukládáním trpění takového užívání dvorku toho skutečnému jeho držiteli, poněvadž vůle jejich směřovala k užívání cesty za veřejnou obecně považované, tudíž domněle veřejným statkem jsoucí, nikoliv však k výkonu podstatného obsahu práva užívati k jízdě dvorku žalobcových předchůdců v držbě. Mýlí se proto odvolatel tvrdě, že jest lhostejno, zda si byl toho vědom, že jezdí po soukromém pozemku, určité osobě náležejícím, či zda se domnívá, že jezdí po pozemku jsoucím veřejným statkem, když vůle k výkonu tohoto práva směřující jest jiného obsahu než vůle nesoucí se k výkonu onoho práva a jen tato vůle jest vůlí, v §§ 309 a 313 obč. zák. naznačenou, а k vydržení práva toho podle § 1460 obč. zák. nezbytnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud neposoudil věc právně mylně, uznav, že si dovolatel nemůže započísti do vydržecí doby dobu držby svých předchůdců, kdyžtě oni nedrželi právo jízdy ve smyslu §u 492 obč. zák., nýbrž užívali cesty po sporném pozemku jako veřejné cesty obecní. Jde tu o obsahově různá oprávnění. Právo cesty vozové dle §u 492 obč. zák. jest individuelním právem soukromým, právo užívání veřejné cesty obecní jako statku veřejného je kolektivním právem veřejným, každému občanu náležejícím. Vpočtení držby předchůdcovy do vydržecí doby předpokládá však, že se držba týče téhož práva. To plyne již z pojmu »předchůdce« v §u 1493 obč. zák., ježto není nástupcem v právu ten, kdo vykonává právo jiné. Názoru tomuto není na závadu ustanovení §u 1477 obč. zák. Tento upravuje jenom otázku, že držitel, dovolávající se třicetiletého výkonu držby, nepotřebuje prokazovati důvod svého nabytí, ale neupravuje otázky vpočtení držby a jeho podmínek. Proto nerozhoduje, zda byla držba předchůdců žalovaného bezelstnou, kdyžtě oni vykonávali jiné právo, než si osobuje žalovaný. Neprávem míní dovolatel, že proti němu je žaloba vlastnická promlčena. Vlastnictví samo se nepromlčuje a lze je ovšem vydržeti. Promlčeti se může ovšem určitý žalobní nárok z práva vlastnického plynoucí, tedy na př. žalobní nárok vlastnický pro určité porušení vlastnictví. Ale o takové promlčení ve sporném případě nejde. Žalobci nedomáhají se nároku pro porušení vlastnictví, které nastalo před uplynutím doby promlčecí, nýbrž pro porušení svého práva z poslední doby. Žalovaný by tedy mohl namítati sice vydržení práva, vlastnictví omezujícího, to však činí neprávem, jak bylo již shora dovoženo. Nemůže však namítati promlčení žaloby vlastnické pro rušení z poslední doby.

Citace:

č. 6258. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 205-207.