Čís. 6630.

Při žalobě o obnovu dlužno za hodnotu rozepře, pokud se jí řídí způsob řízení včetně opravného řízení a přípustnosti opravných prostředků, pokládati hodnotu základní rozepře. Třebas odvolací soud, ač hodnotu základní rozepře určil nikoliv nad 2000 Kč, stanovil hodnotu rozepře o obnovu přes tuto hranici, jest dovolání do srovnalých rozsudků odmítnouti jako nepřípustné (§ 502, třetí odstavec, c. ř. s.).
(Rozh. ze dne 23. prosince 1926, Rv I 1600/26.)
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce do srovnalých rozsudků nižších soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba o obnovu.
Důvody:
Právem namítají žalovaní v dovolací odpovědi, že dovolání není přípustné. Odvolací soud ocenil sice předmět sporu o obnovu na 3000 Kč, avšak učinil tak neprávem a v důsledku toho neváže jeho usnesení dovolací soud. V základní rozepři ocenil odvolací soud předmět, o němž rozhodoval, podle §u 500 c. ř. s. na 1000 Kč. Toto usnesení jest usnesením konečným, které nepodléhá opravnému prostředku a váže tedy nejen dovolací soud, nýbrž i soud odvolací. Toto usnesení nemůže odvolací soud změniti nebo nahraditi jiným (srov. sb. n. s. čís. 5025). Zde ovšem nejde o rozhodnutí v základní rozepři, nýbrž o rozhodnutí — Čís. 6630 —
1960
ve sporu o obnovu. Avšak obnova řízení není vlastním předmětem sporu, nýbrž jeho účelem. Žalobou o obnovu neuplatňuje se nárok samostatný, neodvislý od nároku základní rozepře, nýbrž zákon poskytuje tuto žalobu za určitých předpokladů jako mimořádný prostředek, by byl odstraněn rozsudek v základní rozepři, který řádnými opravnými prostředky odstraněn býti nemůže. Žaloba o obnovu směřuje k tomu, by obnovou řízení přivoděno bylo pro žalující stranu příznivější rozhodnutí ve věci hlavní. Konečný cíl jest v obou sporech týž, vítězství ve věci hlavní, a týž jest předmět sporu v obou rozepřích. Z toho plyne, že, pokud se způsob řízení, zahrnujíc v to i řízení opravné a přípustnost opravných prostředků řídí hodnotou předmětu rozepře, dlužno za ni pokládati hodnotu předmětu základní rozepře. Pokud by nebylo dovolání přípustno v této rozepři, nelze je připustiti ani ve sporu o její obnovu. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i úvaha, že, kdyby dovolatelé byli skutečnosti a důkazy, o nichž se dozvěděli až po rozsudku v základní rozepři, uplatňovali již v této rozepři a kdyby přes to oba nižší soudy byly rozhodly v jejich neprospěch, bylo by dovolání bývalo nepřípustným, poněvadž v základní rozepři byl odvolacím soudem oceněn předmět rozepře jen na 1000 Kč. Připustilo-li by se, že v řízení o obnovu jest odvolací soud oprávněn oceniti znovu předmět rozepře, byli by dovolatelé, kdyby odvolací soud, jak se stalo, ocenil jej nad 2000 Kč, lépe na tom, než byli v základní rozepři, poněvadž by pak dovolání bylo přípustným. To se však příčí podstatě a účelu obnovy podle §u 530 čís. 7 c. ř. s. Neboť obnovou má strana, které bylo bez jejího zavinění zabráněno v tom, by skutečnosti a průvody ve sporu uplatňovala, býti chráněna před škodou z toho pro ni vyplývající, avšak toto, třeba nezaviněné, opožděné uplatňování v základní rozepři nepřednesených okolností nemůže býti důvodem, by strana byla na tom lépe, než by byla, kdyby byla ony skutečnosti a průvody přednesla v čas. Zůstává tedy při tom, že hodnota předmětu rozepře činí jen 1000 Kč, jak rozsudkem odvolacího soudu v základní rozepři bylo s konečnou platností vysloveno. Za tohoto stavu věci jest dovolání podle §u 502 třetí odstavec c. ř. s. nepřípustno a bylo proto odmítnuto.

Citace:

č. 6630. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 923-924.