Čís. 6196.

Pokud nejsou dohodou vlastníka zabraného majetku se Státním pozemkovým úřadem dotčeny zákonné předpisy o výpovědi ze zabraného majetku.
(Rozh. ze dne 8. srpna 1926, R I 502/26.)
Rekursní soud nevyhověl rekursu vlastníka zabraného majetku do usnesení prvého soudu, jímž mu byla doručena výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného majetku. Důvody: Proti napadené výpovědi namítá stěžovatel, že tu není předpokladu §u 23 náhr. zák. pro výpověď, poněvadž zákonný předpoklad pozměněn byl dohodou o rozsahu převzetí ze dne 21. února 1925 v tom smyslu, že Státní pozemkový úřad se zavázal, že nepřevezme nemovitosti k vyloučení požadované a že, i kdyby bylo vydáno nepříznivé rozhodnutí, má strana možnost žádosti obnoviti, které Státní pozemkový úřad zavázal se uznati za nové a o nich jako nových jednati. Soud rekursní má za to, že se stala tato dohoda mimosoudně, že poznámka zamýšleného převzetí trvá dále a že tedy také toho času jsou tu předpoklady výpovědi §u 23 náhrad. zákona.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel vytýká usnesení rekursního soudu, že je nezákonným, odporujíc ustanovením §u 20 (3) náhradového zákona, pokud se týče §u 14 (2) téhož zákona. Míní, že rekursní soud neprávem nepřikládá dohodě o rozsahu převzetí významu, ačkoliv tato dohoda spadá pod ustanovení §u 14 (2) náhradového zákona, a byly jí, pokud se týče, mohly jí býti podle ustáleného rozhodování nejvyššího správního soudu upraveny předpoklady platné výpovědi podle §u 23 náhradového zákona. Vytýká rekursnímu soudu, že, pokud vyslovil domněnku, že dohoda byla uzavřena mimosoudně, porušil stěžejní zásadu podle §u 2 čís. 5 nesp. říz., poněvadž měl v pochybnosti, na základě které vyslovil domněnku, vyšetřiti okolnosti a poměry, vyslechnouti s touto věcí obeznámené osoby, nebo vyžádati si zprávy a všechny listiny, podávající podrobnější — Čís. 6196 —
1155
vysvětlení, zejména vyžádati si řečenou dohodu ze dne 21. února 1925, ze které by byl podle stěžovatelova mínění seznal oprávněnost jeho stanoviska. — Neučiniv tak dopustil se prý protizákonnosti, neboť předpis §u 20 náhradového zákona nařizuje rozhodování v nesporném řízení, platí v něm tedy také předpis §u 2 čís. 5 nesp. říz. Posléze uvádí, že se napadené usnesení ocitá v rozporu se zákonem a rozhodnutím nejvyššího správního soudu ze dne 14. května 1925, v němž vyslovena byla právní zásada, že onou dohodou byly pozměněny předpoklady platné výpovědi podle §u 23 náhradového zákona, takže stížnostní bod spadá do části I. c) náhradového zákona a náleží před řádné soudy. Leč dovolacímu rekursu nelze přiznati opodstatněnost. Především není oprávněna stěžovatelova výtka rekursnímu soudu, že, vysloviv domněnku, že dohoda byla uzavřena mimosoudně, porušil stěžejní zásadu §u 2 čís. 5 nesp. říz., poněvadž měl v pochybnosti, na základě která vyslovil pouhou domněnku, postupovati podle předpisu §u 2 čís. 5 nesp. říz. Dohoda byla v opisu předložena prvému soudu se stížností do usnesení tohoto soudu, stížnost samotná, ve které je řeč o této dohodě, byla sdělena se Státním pozemkovým úřadem, a tento se ve své odpovědi dotýká také řečené dohody. Nebylo tedy zapotřebí, když proti správnosti opisu dohody nebyly vzneseny námitky, by v tomto směru konáno bylo ještě šetření. Praví-li rekursní soud v odůvodnění svého usnesení, že »má za to, že se tato dohoda stala mimosoudně«, neodporuje to spisům, a nelze seznati, že rekursní soud měl v této příčině pochybnosti. Ve věci rekursní soud se neobíral výslovně obsahem dohody, nýbrž pouze vyřkl, že, když trvá dále poznámka zamýšleného převzetí, jsou tu také podle §u 23 náhradového zákona předpoklady výpovědi. Tím dal — arci nepřímo — také na jevo, přikloniv se úplně ku právnímu názoru Státního pozemkového úřadu, že s hlediska přezkoušení výpovědi v řádné cestě soudní nemůže býti dohodou ničeho měněno na zákonitých předpokladech výpovědi. Rozhodujícím je, že podle §u 20 (v doslovu zákona čís. 220/1922) může se stížnost do výpovědi opírati jenom o důvod, že nebylo šetřeno ustanovení části I. c) tohoto zákona a že soud rozhodne v nesporném řízení. Jest sice správno, že dohodou mohou býti po případě pozměněny předpoklady platné výpovědi podle §u 23 náhr. zák., spadá-li dohoda pod ustanovení §u 14 čís. 2 náhrad, zák., podle kteréhožto předpisu není výpovědi zapotřebí, dohodne-li se Státní pozemkový úřad s vlastníkem a osobami oprávněnými hospodařiti, o převzetí bez výpovědi, a že by ovšem také takový bod stížnostní spadal do části 1. c) náhradového zákona, jehož tvrzeným nešetřením by se rekursní soud podle §u 23 náhrad, zákona musil obírati. Leč takové právní povahy není soudům v opisu předložená dohoda ze dne 21. února 1925, která je v odstavci 6. vázána na uvedené tam předpoklady, v níž zejména ad 6. b) je ustanoveno, že ohledně nemovitostí ku převzetí neurčených zůstává mimo jiné stěžovateli také vyhraženo »podati nové žádosti ve změněné formě u Státního pozemkového úřadu, naproti čemuž se tento zavazuje, že takové žádosti uzná za nové a zavede o nich nové šetření«. Dáno-li stěžovateli dohodou také toto právo, sluší uznati, že dohoda nemůže býti považována za onu v §u 14 čís. 2 náhradového zákona uvedenou, totiž ne za dohodu všechny v úvahu přicházející body konečně vyřizující a předpoklady v §u 20 náhradového zákona pozměňující.

Citace:

č. 6196. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 118-120.