Čís. 6309.

Provinil-li se manžel po té, kdy mu bylo druhým manželem odpuštěno, znovu, lze jako důvod k rozvodu uplatňovati i poklesky z doby před odpuštěním.
Bylo-li vyhověno žalobě o rozvod, jest pokaždé, a to i bez návrhu, rozhodnouti o vině na rozvodu.
(Rozh. ze dne 22. září 1926, Rv I 212/26.)
K žalobě manžela vyslovil procesní soud prvé stolice rozvod manželství stran od stolu a lože z viny žalované manželky. Odvolací soud k odvolání žalované uznal i na vinu žalobcovu na rozvodu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Po právní stránce odvolací soud, uznav na rozvod, nepochybil (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Jest mylným názor žalované, že k příkořím a ke skutečnostem z doby před usmířením v roce 1915 nelze přihlížeti a že, ježto po tomto usmíření jsou prokázány jen dva výstupy a ty za důvod k rozvodu nestačí, na rozvod uznáno býti nemělo. Odpuštění děje se v předpokladu polepšení se. Provinil-li se manžel znovu, není odpuštění, ježto podmínka jeho se nesplnila, na překážku, by i skutečnosti sběhnuvší se před ním, nebyly uplatňovány. Tak výslovně stanoví § 14 písm. c) zákona o rozluce a obdobně platí toto ustanovení i při rozvodu. Nepřicházejí tedy v úvahu u žalované pouze dva výstupy v roce 1922 a 1923 a netřeba se zabývati tím, zda byly po usmíření výstupy jen dva a zda stačily za důvod k rozvodu. O žalované jest zjištěno, že často žalobci hrubě nadávala, že mu vyhrožovala, že ho pronásledovala výstupy ze žárlivosti, že ho před dítětem snižovala, úctu jeho u dítěte podkopávala, a zjištěno, že toto počínání si žalované vedlo k odcizení mezi ní a žalobcem а k rozvratu manželství. Důvody k rozvodu na straně žalované, opětovná citelná příkoří a rozvrat manželství, jsou tudíž dány a uznáno bylo nižšími soudy na rozvod právem. Co se týče viny na rozvodu, ohledně které se dovolává žalobce, správně rozhodl odvolací soud, že se manželství rozvádí z viny obou stran. Mylným jest stanovisko žalobcovo, že vzhledem k projednávací zásadě ve sporech o rozvod nebyl odvolací soud, když žalovaná o rozvod nežalovala, žádného rozvodového důvodu neuplatňovala, návrhu na uznání viny žalobcovy neučinila, oprávněn vysloviti rozvod také z jeho viny. V §u 6 nař. min. sprav, ze dne 9. prosince 1897, čís. 283 ř. zák., ve shodě s §em 12 dv. dek. ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s., je ustanoveno, že, bylo-li žalobě o rozvod vyhověno, jest pokaždé také o tom rozhodovati, zda ten či onen manžel, zda každý nebo nikdo z nich jest vinen rozvodem. Na návrhu stran nezáleží. Žalovaná uvedla pro vinu žalobcovu více skutečností a bylo na základě provedených důkazů zjištěno, že se žalobce ke své manželce choval nelaskavě, že jí nadával, zle s ní nakládal a že od ní ze společné domácnosti odešel, o osud rodiny se nestaraje. Tím zavinil i on rozvrat manželství, pro který též bylo na rozvod uznáno, a jeho spoluvina na rozvodu jest dána. Uznav takto, odvolací soud nepochybil (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).

Citace:

č. 6309. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 293-294.