Čís. 6645.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Neschopnost zaměstnance není důvodem, by mu byla odepírána odměna za práci přes čas.
Úmluva při přijetí do práce nebo za trvání pracovního poměru, kterou se zaměstnanec vzdal nároku na odměnu za práci přes čas, jest nicotnou. Nařízení ze dne 11. ledna 1919, čís. 11 sb. z. a n. nevyjmulo divadla ze zákona o osmihodinné pracovní době.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1926, Rv II 538/26.)
Žalobě vrchního garderobiera v divadle proti divadelní společnosti o zaplacení odměny za práci přes čas bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Námitka, že žalobce byl neschopen, je nerozhodná, neboť, byl-li, měla žalovaná strana možnost zbaviti se ho propuštěním, neboť i podle §u 1162 obč. zák. musí neschopnost právě tak jako v §u 82 písm. b) živn. řádu, pod nějž zaměstnanci divadel podle čl. V. písm. o) vyhl. pat. k živn. řádu ovšem nespadají, a v §u 27 č. 2 zák. o obch. pom. a v ostatních zvláštních zákonech o služebních poměrech, platiti za důležitý důvod, pro nějž může zaměstnavatel zaměstnance bez výpovědi ze služby propustiti, neschopnost zaměstnancova není však důvodem odpírati mu odměnu za práci přes čas, neboť něco takového zákon o 8hodinné době pracovní nezná a není toho také při právě zmíněném oprávnění zaměstnavatelově potřebí. Jestliže tedy odvolací soud dovozuje schopnost žalobcovu a dovolatel to napadá, je to vše bezpředmětné, protože nerozhodné.
Námitka, že se žalobce nároku na odměnu za práci přes čas vzdal, je rovněž planá, neboť dovolatel zakládá ji na to, že se žalobcem bylo ujednáno při přijetí do služby, že odměna za práci přes čas je obsažena již v měsíční gáži, že mu bylo oznámeno, že za práci přes čas odměny nedostane a on že s tím souhlasil. To všecko sice v podstatě tvrdila žalovaná strana již v první stolici, a nemá tedy pravdu odvolací soud, že námitka tato nebyla v prvé stolici uplatňována a jest prý proto nepřípustnou novotou, avšak námitka ta jest lichou proto, že úmluva, kterou se zaměstnanec vzdává nároku na odměnu za práci přes čas, jest, stala-li se při přijímání do práce nebo za poměru pracovního, podle §u 879 obč. zák. neplatna, ježto se příčí zákonu o osmihodinné době pracovní, jenž všecku práci přes čas bez úředního povolení zakazuje a kategoricky nařizuje, by práce přes čas byla odměněna, čehož důvodem je ochrana zaměstnance jako strany hospodářsky slabší, kterou by zaměstnavatel jako hospodářsky silnější vždy mohl k takové úmluvě přiměti a tak ji vykořistiti. O platné vzdání se mohlo by se tedy jednati až po rozvázání pracovního poměru, což však je zde bezpředmětné, ježto se nic takového neuplatňuje.
Tím, že nařízení ze dne 11. ledna 1919, čís. 11 sb. z. a n. připustilo v divadlech noční práci, nikterak nevyjmulo divadla ze zákona o osmihodinné době pracovní, nýbrž provedlo tím jen § 8 tohoto zákona.

Citace:

č. 6645. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 949-950.