Čís. 6211.

Exekuce na platy (zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n.).
Nárok manželky proti manželi na výživné jest nárokem ze zákona, třebas byl manžel převzal závazek ku placení výživného smlouvou, uzavřenou z podnětu dobrovolného rozvodu manželů od stolu a lože.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1926, R I 636/26.)
K vydobytí výživného manželky povolil soud prvé stolice exekuci zabavením a přikázáním k vybrání dvou třetin služného manžela (státního úředníka) s tím, že mu musí zůstati volných 3000 Kč. Rekursní soud ku stížnosti dlužníka povolil exekuci pouze na jednu třetinu jeho služného s tím, že mu musí zůstati volných 6000 Kč. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu s tím dodatkem, že exekuce podléhá obmezením zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. a § 150 zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. (zákon platový).
Důvody:
Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že nárok na výživné, pro nějž vymáhající věřitelka proti dlužníku (svému dřívějšímu manželi) navrhla exekuci zabavením jeho služného, není nárokem na výživné ze zákona proto, že závazek k placení výživného převzal dlužník smlouvou (notářským spisem) ze dne 20. října 1920 a že z té příčiny nemá místa exekuce podle § 1 (2) zák. ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., nýbrž jen exekuce v užším dosahu §u 1 (1) cit. zák. Závazek ku placení výživného převzal dlužník (povinný) dle oné smlouvy z podnětu dobrovolného soudního rozvodu, o nějž manželé tehdy u soudu žádali a z příčiny něhož musili dle §§ 103 a 105 obč. zák. soudu vykázati, že se o podmínkách s ohledem na jmění a výživu mezi sebou dojednali. Činí-li manželé z takového podnětu mezi sebou úmluvu o výživě, která manželce dle § 91 obč. zák. proti manželi ze zákona přísluší a na kterou má nárok i rozvedená manželka, není-li na rozvodu vinna (§ 1264 obč. zák.), nemění to ničeho na zákonném důvodu a nákladu takového nároku, není-li ve smlouvě pro tento závazek vytčen jiný zavazovací právní důvod. Takovéto výhrady notářský spis neobsahuje a není tedy důvodu k úsudku, že se dlužník k placení výživného své manželce (vymáhající věřitelce) uvolil z jiného právního důvodu než právě z toho, že, neklada význam na zjištění její případné viny na rozvodu, placení výživného pokládal za svou zákonnou povinnost, čemuž ostatně nasvědčuje i doslov smlouvy. O výživném smluvním bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby jedna strana zajišťovala výživné straně druhé, ač není mezi nimi poměru, se kterým zákon takový závazek přímo a od původu spojuje. V § 1 (2) zák. čís. 314/20 mluví se o výživném, na které má věřitel právo ze zákona, a nelze dle tohoto doslovu usuzovati, že zákon tímto předpisem míniti mohl jen takový závazek, který byl ze zákona rozsudkem stanoven, že by však z účinnosti tohoto předpisu vyjímal závazek, jehož právní důvod je sice také přímo odvozen ze zákona, který však byl mezi stranami stanoven smlouvou. I takovéto výživné jest výživným ze zákona, zakládá-li se jeho právní důvod na »předpisu zákona«.

Citace:

č. 6211. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 141-142.