Čís. 6150.

Dopravní řád železniční.
Nároky z různých železničních dopravních smluv jsou nároky samostatnými, zejména i co do otázky přípustnosti opravných prostředků. Lhostejno, že byly shrnuty v touž žalobu a že týmž rozsudkem bylo o nich rozhodnuto.
Neuveřejněnou úmluvou železničních správ o tom, které z nich připadají přirážky k dovoznému, zůstává nedotčeno oprávnění podle železničního dopravního řádu, požadovati příplatky od stran.
Rozhodnutí dráhy podle §u 60 (2) žel. dopr. ř. smí soud přezkoumávati jen v tom směru, zda dráha dbala mezí, jež vytčeny jsou pro její volné rozhodování tarifními prováděcími předpisy.
Súčastněno-li na dopravě několik železnic, jsou rozhodnutím jedné z nich, že se přirážky promíjejí nebo snižují, vůči straně vázány i ostatní súčastněné dráhy, pro něž platí týž tarif. K rozhodnutí jest povolána dráha, zjistivší důvod přirážky.
(Rozh. ze dne 24. června 1926, R II 161/26.)
Žalobu, jíž domáhala se místní dráha v H. na cukrovarnické firmě příplatků dvojnásobným rozdílem mezi nesprávně udaným a správně vypočteným nákladem a kromě toho za přetížení vozu, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně, pokud šlo o částky, nepřevyšující 300 Kč, jinak odvolání vyhověl, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkav pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Ve věci samé sdílí odvolací soud názor prvního soudce ohledně otázky aktivní legitimace. V přepravní úmluvě uzavřela sice žalující dráha se státními dráhami smlouvu, že vybrané dopravní příplatky patří té dráze, která zjistila nepřístojnost, jež mohla zavdati příčinu k vybrání dopravního příplatku. Poněvadž — jak nepopřeno, — tato úmluva nebyla uveřejněna ve »Věstníku pro železnice a plavbu«, není tudíž všeobecně závaznou, závaznost z této úmluvy jest obmezena výlučně na smluvní strany. Obzvláště nemůže býti tato smlouva pokládána za postup ve smyslu §u 1392 obč. zák., poněvadž v okamžiku této smlouvy nebylo tu pohledávky, ba bylo zcela neurčito, zda, proti kterým osobám a v jaké výši bude patřiti taková pohledávka jedné ze smluvních drah. Při této neurčitosti nemůže míti tato smlouva takové právní následky jako postup, že totiž žalující strana by vůbec nebyla oprávněna, by žalobou uplatňovala práva, příslušející jí z nákladních smluv proti třetím, na smlouvě nesúčastněným osobám, dle železničního dopravního řádu. Avšak podle žel. dopr. ř. jest žalující strana oprávněna k žalobě, obzvláště nevylučuje — Čís. 6150 —
§ 76 (5) žel. dopr. ř. toto oprávnění k žalobě. Neboť toto místo zákona stanoví, že přijímací dráha »pří odevzdání« má vybrati všechny pohledávky, odůvodněné dle smlouvy nákladní; nevztahuje se tudíž na pohledávky, které, jak tomu jest v souzeném případě — mohou býti vybrány teprve po odevzdání. Proto také nemůže případná úmluva dráhy přijímací s odesílatelem zkracovati ohledně takových dopravních doplatků práva dráhy, která uzavřela nákladní smlouvu s odesílatelem. První soudce zjišťuje, že úřednice žalující strany Marie Ch-ová sama vyplnila ve 147 nákladních listech sloupec »skutečná hrubá váha«, kdežto ostatní výdaje byly zapsány od zaměstnanců žalované strany. Avšak z výpovědí svědeckých Marie Ch-ové a Rudolfa S-a plyne, jak dovolatelka vhodně uvádí a jak soud odvolací béře za prokázáno, že Marie Ch-ová zapsala váhu do 147 nákladních listů na výslovné požádání odesílatelky (jejích zaměstnanců). Jest ji tudíž pokládati za splnomocněnce odesílatelky (uvozovací ustanovení IX. k §u 56 žel. dopr. ř.). Ve smyslu tohoto ustanovení musí železniční zřízenec býti pokládán za splnomocněnce odesílatelova i tehdy, když nevyhotovil celý nákladní list, nýbrž předsevzal jen některé zápisy na žádost odesílatele. Na oněch 147 nákladních listů jest tudíž pohlížeti tak, jako by údaje o váze byly zapsány samým odesílatelem. Předpokladů §u 60 (3) lit. a) žel. dopr. ř. tu není, poněvadž dráha není dle §u 58 (3) žel. dopr. ř. povinna k převažování. Zamítnutí žaloby z tohoto důvodu není tudíž odůvodněno. Avšak odvolací soud nemůže se přikloniti k právnímu názoru prvního soudce, že dráha při sjednání podmínek ve smyslu §u 60 (2) žel. dopr. ř. a prováděcích ustanovení k tomuto místu zákona (nákladní tarif I. odst. A) jest povinna upustiti od vybírání doplatků dopravních, neboť § 60 (2) ustanovuje, že tarif musí upravovati jednotně základní pravidla, podle nichž »snad« nepřihlíží se k vybírání dopravních doplatků »ze slušnosti«, nebo mají se vybírati menší přirážky, a prováděcí ustanovení uvádějí tyto zásady, při jichž sběhnutí dráha »vezme v úvahu« zrušení dopravních doplatků nebo vybrání menších doplatků. Z doslovu tohoto ustanovení jasně vyplývá, že dráha může volně stanoviti, zda chce v jednotlivém případě zcela nebo z části přihlížeti k vybírání dopravních doplatků, že jest pouze povinna oznamovati základní pravidla tarifu, z nichž při tom chce vycházeti. Ustanovení §u 6. žel. dopr. ř., podle něhož při splnění podmínek v tarifu uvedených, těchto jest užíti stejným způsobem pro každého, má podle toho s ohledem na shora uvedený doslov §u 60 (2) žel. dopr. ř. jen ten význam, že v případě, že jsou tu ona základní pravidla, osoba povinná dle smlouvy nákladní k zaplacení dopravních doplatků může žádati o prominutí nebo snížení těchto doplatků a dráha má o takové žádosti věcně rozhodnouti, při čemž však příznivé vyřízení nemůže býti vynuceno řádnou cestou práva. Správnost tohoto názoru plyne již z toho, že se ani žel. dopr. řád ani tarif nevyslovuje o tom, kdy se vůbec nemá přihlížeti k vybírání dopravních doplatků a kdy se mají vybírati menší doplatky. Že v tomto směru přijímací drahou s odesílatelem uzavřené úmluvy nemohou zkrátiti práva dřívější dráhy, která převzala zboží odeslané, bylo již dříve řečeno. Musilo proto býti uznáno, že žalobní nárok jest důvodem po právu. První soudce omezil jednání sice jen na právní důvod a nezjistil — Čís. 6150 —
tudíž okolnosti, směrodatné pro posouzení výše žalobního nároku, avšak ve věci samé vydal konečný rozsudek. Musilo proto odvolání býti vyhověno pro vadnost řízení a rozhodnouti, jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud odmítl rekurs žalobce, k rekursu žalované zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu, by ji znovu rozhodl.
Důvody:
Rekurs žalující strany jest nepřípustným. Jako jednotlivé její nároky nepozbyly své procesní samostatnosti společným zažalováním podle §u 227 c. ř. s., tak nepozbyly jí ani společným projednáním před soudem prvé stolice a společným rozhodnutím o nich v témže rozsudku. Že nejde o jeden nárok, nýbrž o 156 nároků z různých nákladních smluv, uznal žalobce sám tím, že, řídě se předpisem §u 227 c. ř. s., nespojil je v touž žalobu, nýbrž rozdělil do osmi žalob tak, by předmět žádné žaloby nepřesahoval 5 000 Kč a nebyla změněna příslušnost okresního soudu. Společné projednání všech osmi žalob a rozhodnutí o nich týmž rozsudkem bylo pouhým opatřením upravujícím průběh sporného jednání před soudem prvé stolice, pro přípustnost opravnýcn prostředků nemá významu. Podle §u 192 c. ř. s. mohlo býti spojení ku společnému projednávání kdykoli zrušeno, podle §u 390 c. ř. s. mohlo býti rozhodnuto o jednotlivých žalobách samostatným konečným rozsudkem a podle §u 391 c. ř. s. o jednotlivých žalobních nárocích samostatným dílčím rozsudkem, jenž by se ohledně opravných prostředků musil posuzovati jako rozsudek samostatný (§ 392 c. ř. s.); z druhého odstavce §u 404 c. ř. s. pak plyne, že po právní stránce nemá vydání společného rozsudku jiného účinku, než kdyby o každé žalobě a o každém nároku bylo rozhodnuto odděleně. Přípustnost odvolání musí býti proto ohledně každého jednotlivého nároku posuzována samostatně a byla-li ohledně nároků nepřesahujících 300 Kč odvolacím soudem popřena, jest rekurs do jeho rozhodnutí podle posledního odstavce §u 517 c. ř. s. vyloučen.
Naproti tomu nelze rekursu žalované firmy upříti úspěchu. Právem sice uznal odvolací soud, zjistiv skutkově, že úřednice žalující dráhy Marie Ch-ová zapsala váhu do 147 nákladních listů na žádost podatelů, že tak učinila jako zmocněnec žalované firmy, že proto musí býti tyto nákladní listy posuzovány tak, jakoby váha byla v nich udána odesílatelem, že žalující dráha nebyla tedy povinna podle §u 58 (3) žel. dopr. ř. váhu zjistiti a není tu případu §u 60 (3) lit. a) žel. dopr. ř., kdy přirážka k dovoznému nesmí býti vybrána. Právem uznal odvolací soud také, že přepravní úmluvou československých železnic, platící od 1. ledna 1924 o tom, které dráze připadají vybrané přirážky k dovoznému, nebylo nic změněno na předpisech železničního dopravního řádu o právu jednotlivých drah, požadovati na stranách tyto přirážky, a povinosti stran je platiti, neboť tato úmluva nebyla podle §u 2 žel. dopr. ř. uveřejněna ve Věstníku pro železnice a plavbu, nebyly jí proto předpisy železničního dopravního řádu nijak dotčeny. Tím méně může se žalovaný cukrovar vůči žalující železnici dovolávati smlouvy, ujednané jím s jinou, totiž státní železnicí, o kontrolním vážení zásilek řepy v kampani 1924, neboť žalující železnice není, nejsouc smluvní stranou, tímto ujednáním vázána. Konečně dlužno uznati správným také výklad, jehož — Čís. 6150 —
se odvolacím soudem dostalo §u 60 (2) žel. dopr. ř. a příslušným tarifním ustanovením v ten rozum, že záleží na vlastním svobodném uvážení dráhy, chce-li z důvodu slušnosti upustiti od vybrání přirážek k dovoznému. Výklad ten odpovídá doslovu oněch předpisů. Soud může sice přezkoumávati, zda železnice zachovala meze vytčené jejímu svobodnému rozhodování tarifnímu prováděcími ustanoveními, ale nemůže v těchto mezích nahražovati rozhodnutí dráhy rozhodnutím vlastním. Odchylně od odvolacího soudu jest však dovolací soud toho názoru, že právě skutečnost, že železniční dopravní řád a tarif ponechávají volné úvaze dráhy, zda za jistých podmínek mají býti přirážky k dovoznému ze slušnosti prominuty nebo sníženy, mluví, jak bude ještě odůvodněno, v tomto případě proti žalobnímu oprávnění žalující dráhy a proti žalobnímu nároku. Žalující dráha požaduje přirážky k dovoznému jednak pro nesprávné udání váhy v nákladních listech, jednak pro přetížení vozů. Podle §u 60 (1) lit. c) žel. dopr. ř. může býti pro nesprávné udání váhy vybrána přirážka ve výši dvojnásobného rozdílu mezi dovozným, vypočítaným dle udané váhy a dle skutečné váhy, tehdy, mohla-li nesprávným udáním býti způsobena újma na dovozném. Podle svého přednesu ujednala však žalovaná strana s ředitelstvím státních drah, že veškeré vozové zásilky řepy budou při předání se stanice do cukrovaru v přítomnosti zástupce dráhy zváženy, že zřízenec dráhy zapíše zjištěnou váhu do nákladních listů, a že tato váha bude základem pro výpočet dovozného. Toto tvrzení nebylo žalující stranou popřeno, a bylo potvrzeno přípisem ředitelství státních drah z 2. června 1925. Poněvadž se správná váha takto zjišťovala ještě před dodáním zásilky, byla předávající státní dráha i beze zvláštní úmluvy podle §u 68 žel. dopr. ř. povinna zapsati do nákladního listu dovozné přepočítané podle správné váhy, vybrati je a odvésti žalující železnici, po případě uvědomiti žalující železnici o zjištěném rozdílu váhy za účelem přímého vybrání nedoplatku. Není mezi stranami sporu o tom, že žalující železnice byla o rozdílech ve váze skutečně uvědoměna a nedoplatek dovozného byl také jí zaplacen. Žalovaný cukrovar prokázal tedy, že již před odevzdáním řepy k dopravě učinil opatření, by skutečná její váha byla zjištěna a dovozné bylo podle skutečné váhy vybráno. Žalující železnici nemohla býti způsobena újma na dovozném tím, že váha byla prozatím do nákladních listů zapisována jenom od oka podle ložné váhy použitých vozů, proto jest vybrání přirážky z tohoto důvodu nepřípustno. Podle §u 60 (2) žel. dopr. ř. musí tarif stanoviti jednotné zásady, podle nichž lze upustiti ze slušnosti od vybrání přirážek k dovoznému nebo je snížiti. Tarifem, totiž prováděcími ustanoveními k tomuto předpisu, bylo stanoveno, že železnice vezme částečnou nebo úplnou slevu přirážek v úvahu, když porušení předpisů spočívá na omluvitelném přehlédnutí, železnici nevzešla škoda a nebyla značně ohrožena bezpečnost provozu. Že by tu nebylo těchto podmínek, sama žalující dráha netvrdí a nebylo také nižšími soudy zjištěno. Právem zdůrazňuje první soud, že žalující dráha nemá vůbec místní váhy, takže nebylo ani možno zjistiti správnou váhu naložených vozů a udati ji správně již v nákladním listě. Tarif nezavazuje však železnici, by, když jsou tu ony podmínky, prominula přirážky, nýbrž ponechává její úvaze, chce-li je prominouti — Čís. 6150 —
nebo snížiti. Z toho, dále z jednotnosti nákladní smlouvy, do níž vstoupilo několik drah a povozníků (§ 100 žel. dopr. ř., čl. 401 obch. zák.) a z povinnosti drah používati tarifu proti každému stejným způsobem (§ 6. žel. dopr. ř.) plyne, že i, když jest na přepravě súčastněno několik železnic, může býti o vybrání přirážek rozhodnuto jenom jednou, že tedy rozhodla-li jedna železnice, že podle §u 60 (2) žel. dopr. ř. přirážky promíjí, jsou jejím rozhodnutím vázány i všechny ostatní železnice, pro něž platí týž tarif. Důvody slušnosti pro prominutí nebo snížení přirážek jsou tu buď vůči všem na téže přepravě súčastněným železnicím, nebo vůči žádné z nich; ponechal-li tarif rozhodnutí o nich volné úvaze železnice, nemohou jednotlivé súčastněné dráhy rozhodovati rozdílně. K rozhodnutí jest patrně povolána železnice, která zjistila důvod, z něhož by přirážka mohla býti vybrána, jejímu rozhodnutí musí se ostatní železnice podrobiti. Správnosti tohoto výkladu nasvědčuje přepravní úmluva československých železnic z ledna 1924, k níž přistoupila i žalující dráha, neboť podle ní připadají přirážky k dovoznému celé správě železnice, která zjistila závadu. Podle této úmluvy byla by žalující strana povinna v případě, že by jí zažalované přirážky byly přisouzeny, odvésti je na požádání státní dráze, která sama a bez jejího podnětu zjistila skutečnou váhu nákladu, a nemohla by nic namítati proti tomu, že by státní dráha cukrovaru přirážky zase vrátila. Že státní dráha nevybrala přirážek snad jenom omylem podle §u 70 žel. dopr. ř., jenž by opravňoval jejich dodatečné předepsání, nýbrž že je prominula podle §u 61 (2) žel. dopr. ř., jest patrno z její předběžné úmluvy s cukrovarem. Jest-li žalující strana toho názoru, že státní dráha nebyla oprávněna přirážky prominout, cítí se prominutím poškozenou, může se hojiti na státní dráze, nikoli však na odesílateli. Ten byl státní dráhou sproštěn placení i vůči žalující straně. Opačný právní názor odvolacího soudu nemůže býti uznán správným, proto bylo nutno jeho usnesení zrušiti a uložiti mu, by o odvolání rozhodl znova.

Citace:

č. 6150. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 15-19.