Čís. 6375.

Vyrovnací řád.
Není závady, by vyrovnací dlužník se nezavázal splatiti na vyrovnání pohledávek věřitelů již před pravoplatností soudního potvrzení vyrovnání. Nesplnil-li včas takových splátek, nastávají účinky §u 57 vyr. ř.
(Rozh. ze dne 14. října 1926, Rv II 160/26.)
Žalovaný zavázal se ve vyrovnání zaplatiti věřitelům prvou vyrovnací splátku dne 1. října 1925. Vyrovnání bylo soudem potvrzeno dne 25. září 1925, potvrzující usnesení bylo na soudní desce vyvěšeno dne 5. října 1925. Ježto žalovaný zaplatil prvou splátku teprve dne 6. října 1925, domáhal se na něm žalobce zaplacení celé pohledávky vzhledem k §u 57 vyr. ř. Oba nižší soudy žalobu zamítly, majíce za to, že žalovaný platil nejen včas, nýbrž dokonce předčasně, když vyrovnání nabylo právního účinku teprve dne 19. října 1925.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Nižší soudy vycházejí z mylného názoru, že, kdyžtě nabylo potvrzení vyrovnání usnesením ze dne 25. září 1925 až dne 19. října 1925 právní moci, nenastala zmatečnost vyrovnání dle §u 57 vyr. ř. a čl. III. nov. čís. 99/1923 sb. z. a n., pakli dlužník, jenž dle přijatého vyrovnání měl první splátku kvóty zapraviti dne 1. října 1925, zaplatil ji až dne 6. října 1925, poněvadž prý nejen nebyl v prodlení, nýbrž kvótu zaplatil dokonce předčasně. Věřitelé přijali nabídnuté vyrovnání za podmínky, že dlužník má zapraviti první splátku kvoty již dne 1. října 1925, a povinností jeho bylo, by tuto lhůtu dodržel včas a plně. Dlužník však nesplnil vyrovnání včas. Vyrovnání bylo schváleno soudně již před stanovenou lhůtou. — Čís. 6375 —
1463
Usnesení vyrovnacího soudu, jímž schvaluje vyrovnání, má sice ráz konstitutivní, takže, dokud nedošlo k pravoplatnému potvrzení, nejeví vyrovnání účinků. Usnesení to musí býti veřejně vyhlášeno a všem věřitelům i ostatním účastníkům doručeno a přísluší proti němu opravný prostředek rekursu (§§ 49, 52 a 53 vyr. ř.). Ale § 57 vyr. ř., jenž byl novelou doplněn, nemluví o pravoplatném potvrzení vyrovnání. Dlužník činí nabídku vyrovnání svým věřitelům. Přijmou-li ji kvalifikovanou většinou závazně pro všechno věřitelstvo (§ 42 vyr. ř.), dochází ke smlouvě mezi dlužníkem a zájmovým sdružením věřitelstva, která již mezi nimi je závazná, ovšem pod podmínkou, že soud potvrdí přijaté vyrovnání (§ 49 vyr. ř., srov. plen. usnesení čís. 4277 sb. n. s.). Předpisem §u 53 vyr. ř. není tedy nijak vyloučeno, by dlužník se nezavázal splatiti na vyrovnání pohledávek věřitelů částky již před pravomocí potvrzení. V §u 3 (2) vyr. ř. jest jen stanovena nejdelší lhůta do dvou let, kteráž jest určena takto způsobem vížícím jako nejzazší poshovění v zájmu věřitelstva, kteréž raději přijímá menší kvoty, ale v kratších lhůtách (viz pamětní spis). Není proto po zákonu vyloučeno, nýbrž jest naopak v zájmu věřitelů, nabídne-li dlužník pro vyrovnání lhůty kratší. Může tedy se zavázati k zapravení vyrovnací kvoty určitým dnem, neb do určité lhůty, než ještě soudní potvrzení nabude právní moci, ba v určitém případě může přijetí vyrovnání právě záviseti jen na tom, že dlužník se zaváže vyrovnáním ke splátkám v takových krátkodobých lhůtách nebo dokonce ke splacení celé kvoty neb její části hned po přijetí vyrovnání. Vždyť vyrovnání nemusí obsahovati vždy i slevu i poshovění, může povoliti také buď jen slevu nebo jen poshovění. Stanovení platebních lhůt jest věcí dlužníka a věřitelů a určení lhůt před pravomocí schválení vyrovnání není soudu důvodem k tomu, by potvrzení odepřel (§§ 50, 51 vyr. ř.). Soudu náleží při rozhodování o povolení neb odepření schválení, pokud se týče platebních lhůt, jen nad tím bdíti, by nebyl porušen velící předpis o nejdelší lhůtě (§ 3 (2) a § 50 čís. 1 vyr. ř.). Tím, že do prvé splátkové lhůty nebylo ještě potvrzení vyrovnání pravoplatné, protože nebylo ještě veřejně vyhlášeno nebo doručeno a že běží ještě lhůta k opravnému prostředku, neprodlužuje se lhůta ku splácení kvoty, tak jak byla při přijetí vyrovnání stanovena (v témže smyslu rozhodnutí čís. 3773 a 3844 sb. n. s. a ze dne 31. března 1925 Rv I 356/25). Nebyl-li si dlužník dobře vědom právních následků vyrovnání, jest tomu zrovna tak, jako kdyby se chtěl omlouvati neznalostí zákona. Ostatně vyrovnání nezakládá novace pohledávek podléhajících vyrovnacímu řízení, nýbrž toliko účinky dle §u 53 vyr. ř., dle nichž sprošťuje se dlužník jen ze závazku nahraditi věřitelům dodatečně ztrátu, kterou přijatým vyrovnáním utrpí. Platě tedy dle nabídky ve vyrovnání přijaté kvotu, třeba ještě před pravoplatností schválení, zapravil by žalovaný i pro případ, že by vyrovnání vůbec nedošlo schválení, pohledávku, jejíž pravosti a splatnosti nepopřel ve sporu a nemůže proto na to poukazovati, že, nevěda ještě, zda bylo vyrovnání již schváleno, nemohl vůbec platiti. Něco jiného by bývalo, kdyby dle vyrovnání věřiteli přijatého byl se zavázal k placení prvé kvoty v určité lhůtě po pravoplatném schválení vyrovnání, neb v určitý den, ale nejdříve po pravomoci soudního potvrzení vyrovnání. — Čís. 6376 —
1464
To však, jak zjištěno, nebylo ve vyrovnání stanoveno. Žalovaný tedy obmeškal placení kvoty včas, jak bylo ve vyrovnání ujednáno, nastaly proto účinky dle §u 57 vyr. ř. a poněvadž jinak, jak již podotknuto, nepopřel ani výše ani splatnosti zažalované pohledávky, bylo k dovolání žalující firmy změniti rozhodnutí nižších soudů a uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 6375. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 426-428.