Čís. 6629.

Zavázal-li se kupitel velkostatku Státnímu pozemkovému úřadu, by dosáhl jeho svolení ke kupu, že nepropustí zaměstnance bez závažných příčin ze svých služeb, nebyl oprávněn ho ani vypověděti bez závažných důvodů. Z prohlášení nabyvatele velkostatku vůči Státnímu pozemkovému úřadu nabyl zaměstnanec práv. Ustanovení §u 29 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., jakož i ustanovení §u 32 zákona o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák., nehodí se na služební poměr, který není ujednán na určitý čas a jest vypověditelný pouze z určitých důvodů. V takovém případě výpověď bez platného důvodu nemá právní účinnosti a nerozvazuje služebního poměru. Nabyvatel velkostatku nemůže uplatňovati jako důvody výpovědi taková porušení služebních povinností, o kterých věděl, když bral na sebe vůči Státnímu pozemkovému úřadu závazek, že nepropustí zaměstnance ze svých služeb bez závažných příčin.
Stížnost zaměstnance k Státnímu pozemkovému úřadu na nabyvatele velkostatku není důležitým důvodem ve smyslu §u 29 čís. 1 zák. o statkových úřednících, nevěděl-li zaměstnanec v době podání stížnosti, že nabyvatel velkostatku jest již jeho zaměstnavatelem.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1926, Rv I 1517/26.)
Žalovaný koupil od Vojtěcha W-а velkostatek a prohlásil vůči Státnímu pozemkovému úřadu, že nepropustí žalobce, lesního na velkostatku, ze svých služeb. Po nabytí velkostatku dal však žalobci přece výpověď. Žalobce, tvrdě, že výpověď mu byla dána bez závažných příčin, domáhal se žalobou výroku, že výpověď není po právu a že služební poměr žalobce vůči žalovanému trvá nadále. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto — Čís. 6629 —
1958
důvodů:
Dovolací soud sdílí názor nižších soudů, že žalovaný není oprávněn rozvázati služební poměr libovolnou výpovědí, nýbrž jen z důležitých důvodů. Podle §u 914 obč. zák. nelze jinak rozuměti prohlášení žalovaného vůči Státnímu pozemkovému úřadu, že žalobce bez závažných příčin nepropustí ze svých služeb, než že nejen propuštění — což podle zákona jest samozřejmé, — nýbrž ani výpověď nesmí se státi bez závažných důvodů. Jak poznamenal správně již odvolací soud, jest z tohoto prohlášení žalovaný podle §u 881 obč. zák. přímo zavázán žalobci. Pokud jde o otázku, zda je přípustným žalobní žádání, by bylo uznáno, že výpověď není po právu a že služební poměr žalobcův trvá dále, jest uvésti toto: Nejvyšší soud vykládá (sb. n. s. čís. 3123) ustanovení §u 29 zákona o obch. pom., který upravuje nárok předčasně propuštěného obchodního pomocníka a jemu na roveň postavených, v ten rozum, že se toto ustanovení nehodí na služební poměr, který není ujednán na určitý čas a jest vypověditelný, ale ne libovolně, nýbrž jen z určitých důvodů, že v takovém případě výpověď daná bez platného důvodu nemá právní účinnosti a nerozvazuje služebního poměru. V důsledku toho připustil nejvyšší soud v takových případech žalobní žádání zaměstnancovo, že výpověď není po právu a že služební poměr trvá dále. Odůvodněn jest tento názor úvahou, že § 29 zák. o obch. pom. rozeznává mezi smlouvou na určitý čas a smlouvou na výpověď, že však při smlouvě na výpověď předpokládá volnou výpověď, která není vázána na žádné důvody, kdežto případ, že výpověď může sice býti dána, ale jen z určitých důvodů, není v zákoně rozhodnut, a že proto musí tento případ podle §u 7 obč. zák. býti rozřešen v ten rozum, že, byla-li výpověď, podmíněná ve služební smlouvě určitými důvody, dána, aniž tu byly takové důvody, nemá právní účinnosti a služebního poměru nerozvazuje. § 32 zákona o statkových úřednících upravuje nároky předčasně propuštěného úředníka v podstatě shodně s § 29 zák. o obch. pom. Předpokládá rovněž, nejde-li o smlouvu na určitý čas, poměr volně vypověditelný a neřeší případu, o který ve sporu jde, že výpověď může býti dána, ale ne libovolná, nýbrž jen z důležitých důvodů. Není příčiny, by tento případ, v zákoně nerozhodnutý, nebyl rozřešen stejně, jak se stalo v dříve uvedených případech, které se týkají obdobného porušení smlouvy obchodních pomocníků, naopak obdobný právní stav vyžaduje též obdobného právního řešení. Dlužno proto žalobní žádání v tomto sporu učiněné pokládati za přípustné. Správným je též názor odvolacího soudu, že žalovaný nemůže uplatniti jako důvody výpovědi taková porušení služebních povinností žalobcem, o kterých již věděl, když vzal na sebe závazek, nepropustiti žalobce bez závažných důvodů. Žalovaný tento závazek na sebe vzal, aby dosáhl schválení kupu velkostatku. Příčilo by se zásadám poctivého styku (§ 914 obč. zák.), kdyby se připustilo, by se, když schválení dosáhl, zbavil tohoto závazku tím, že by sáhl zpět k důvodům propouštěcím, které mu byly dříve již známy. Co se pak týče ostatních propouštěcích důvodů žalovaným uplatňovaných, souhlasí dovolací soud s nižšími soudy v tom, že důvody, uvedené — Čís. 6629 —
1959
v dovolacím spise pod a) braní t. zv. akcidencí, b) založení školky v parku, c) zastřelení srnce, d) vzdálení se ze služebního místa, nelze vzhledem ku zjištěným okolnostem pokládati za důležité důvody, opravňující k výpovědi. Jinak má se věc, pokud jde o důvod pod g) uvedený (podání stížnosti na žalovaného u Státního pozemkového úřadu). Tu dlužno ovšem dáti za pravdu dovolateli, že podání stížnosti obsahu takového, jakého jest zejména stížnost ze dne 10. června 1925, bylo by jednáním, které by činilo zaměstnance nehodným důvěry zaměstnavatelovy, poněvadž účelem jejího podání bylo zřejmě, zabrániti tomu, by prodej velkostatku žalovanému nebyl schválen, tedy způsobiti něco, co by bylo velmi citelně poškodilo zájmy žalovaného. Avšak k věrnosti zavázán a povinen hájiti zájmy žalovaného byl žalobce teprve, až se žalovaný stal jeho zaměstnavatelem. Nebylo zjištěno, že v době podání stížnosti ze dne 10. června 1925 žalovaný byl již zaměstnavatelem žalobcovým, poněvadž nebylo zjištěno, že tenkráte již nastala doba v kupní smlouvě stanovená, kdy mělo vlastnictví velkostatku přejíti na žalovaného, a nebylo zejména zjištěno, že žalobce věděl, když stížnost podával, že žalovaný jest již jeho zaměstnavatelem. Obsah stížnosti poukazuje naopak k tomu, že žalobce o tom nevěděl, neboť stížností svou snažil se právě zabrániti tomu, by kupní smlouva nebyla Státním pozemkovým úřadem schválena. Nelze proto ani podání této stížnosti pokládati za důležitý důvod ve smyslu §u 29 čís. 1 zák. o statk. úř.

Citace:

č. 6629. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 921-923.