Čís. 6194.

Připojil-li soud k příkazu, ukládajícímu odpůrci vydání věci k vůli provedení důkazu, pohrůžku, že, nevyhoví-li příkazu, ukládá se mu pokuta, jest do této pohrůžky rekurs přípustným.
Nevyhovění příkazu ku vydání věci k účelu dokazování nemá vůči stranám samým jiných následků než-li oněch §u 307, druhý odstavec, c. ř. s.
(Rozh. ze dne 5. srpna 1926, R I 581, 582/26.) Usnesením ze dne 28. dubna 1926 vyhověl soud prvé stolice návrhu na zajištění důkazů, nařídiv navrhovatelovu odpůrci, by za účelem provedení zajištění důkazů ohledáním stavu domu dal dům ten k disposici soudní komisi, jež jest nařízena na 30. dubna 1926 o 4 hod. odpol. a nezamezoval přístupu, jinak že bude mu na návrh uložena pokuta Kč 500.—, v případě nedobytnosti 5 dnů vězení. Ježto při příchodu soudní komise byl vchod do domu opět uzamčen a tím byl komisi přístup znemožněn, prohlásil soud prvé stolice k návrhu usnesením ze dne 30. dubna 1926, pokutu 500 Kč za propadlou a vyslovil dále, že nebude-li dán dům k disposici pro příští rok, který bude nařízen, bude odpůrci uložena pokuta 1000 Kč. Rekursní soud vyhověl rekursu odpůrce potud, že vyloučil z usnesení ze dne 28. dubna 1926 slova: »jinak bude mu na návrh uložena pokuta 500 Kč, v případě nedobytnosti vězení 5 dnů« a že usnesení ze dne 30. dubna 1926 zrušil. Důvody: Jde o to, jak si má počínati soud, když odpůrce, proti němuž zajištění důkazu směřuje, předmět ohledání nedá k disposici. Pro provedení tohoto důkazu směrodatnými jsou ve smyslu §u 388 první odstavec c. ř. s. ustanovení §§ 369, 301 a 303 až 307 c. ř. s. Pokud jde nejprve o přípustnost samostatného rekursu proti usnesení ze dne 28. dubna 1926 stanoví sice § 319 c. ř. s., že proti usnesení, jímž předložení listiny (v tomto případě předmětu ohledání) se nařizuje, není samostatného opravného prostředku, ale poněvadž napadené usnesení neomezilo se jen na příkaz, nýbrž stanovilo také následky pro případ nevyhovění příkazu, má soud rekursní za to, že samostatný rekurs proti napadenému usnesení jest přípustný, to tím více, že jedná se o provedení důkazů mimo spor, kdy spojení rekursu s právním prostředkem proti jinému rozhodnutí soudcovskému ve věci provésti by se někdy ani nedalo. Civilní řád soudní v §u 305 stanoví důvody, z nichž vydání listiny a tedy i věci předmět ohledání tvořící odepřeno býti může, ale § 307 druhý odstavec a § 369 c. ř. s. stanoví zároveň, že ponecháno jest úsudku soudu, jaký vliv má okolnost, že odpůrce nedostojí příkazu, by listiny předložil. Z těchto ustanovení plyne, že, je-li zdráhání se odpůrce vydati listinu nebo předmět ohledání důvodným, nemůže soud z nepředložení žádné důsledky vyvozovati, což však soud učiniti má, раk-li zdráhání odpůrcovo jest bezdůvodným. Z toho plyne dále, že příkaz k předložení listiny nebo předmětu ohledání cestou exekuce proti odpůrci vykonati nelze. Tomu nasvědčuje také ustanovení §u 308 c. ř. s., kde jedná se o předložení se strany třetí osoby a kde se výslovně praví, že dotyčné usnesení, předložení nařizující, po pravoplatnosti jest vykonatelným, kdežto v §u 307 c. ř. s., když jedná se o odpůrce, takového ustanovení není a býti nemusí, poněvadž soud ve sporu z bezdůvodného nepředložení může vyvoditi proti odpůrci důsledky. Z toho plyne, že soud prvé stolice neprávem vyřkl v napadeném usnesení, že v případě zamezení přístupu komisi soudní do domu bude odpůrci uložena pokuta 500 Kč, v případě nedobytnosti 5 dnů vězení. Раk-li soud rekursní ve svém usnesení ze dne 11. března 1926, pokládal nařízení, dané odpůrci k předložení předmětu ohledání za vykonatelné, jehož provedení lze proti němu vynutiti zákonnými prostředky donucovacími, měl patrně na mysli jen ustanovení §u 307 odstavec prvý c. ř. s. a nikoliv ustanovení §u 307 odstavec druhý с. ř. s. Bylo proto usnesení ze dne 28. dubna 1926 změniti tak, jak výše uvedeno. Usnesení ze dne 30. dubna 1926 bylo zrušiti, neboť pokuta byla prohlášena za propadlou a novou pohroženo, ani by vyčkáno bylo pravoplatnosti usnesení ze dne 28. dubna 1926, proti němuž, jak výše odůvodněno, rekurs samostatný jest přípustným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Především tvrdí stěžovatelé, že odpůrcova stížnost do usnesení prvého soudu měla býti podle §u 319 с. ř. s. odmítnuta jako nepřípustná, a že, praví-li rekursní soud, že opravný prostředek jest přípustným, poněvadž usnesení prvého soudu stanovilo také následky pro případ nevyhovění příkazu, je to důvod nepřípadný, poněvadž příkaz neopatřený takovou pohrůžkou by vůbec nebyl proveditelným příkazem. Stěžovatelům nelze dáti za pravdu, neboť rekursní soud — byť i toho nevyjádřil zcela přesně — rozhodoval pouze o oné pohrůžce, do které bylo si jenom odpůrcem stěžováno, a tu byl rekurs podle §u 514 c. ř. s. a §u 78 ex. ř. přípustným, zvláště když pohrůžka podle §u 354 druhý odstavec ex. řádu jest už exekucí, která by mohla býti povolena jen podle pravoplatného titulu exekučního. Ale ani ve věci nelze stěžovatelům přisvědčiti. Stěžovatelé míní, že v tomto směru druhou stolicí zaujatý výklad jest naprosto nepřijatelným, poněvadž obsahuje v sobě nepřekonatelný rozpor mezi §§ 304 a 305 c. ř. s. se strany jedné a § 307 druhý odstavec c. ř. s. se strany druhé, že v §u 304 c. ř. s. uvedeny jsou případy ediční povinnosti, které nutno vyhověti bezpodmínečně, kdežto v §u 305 c. ř. s. je uvedeno, kdy možno ediční příkaz odmítnouti, a v §u 307, druhý odstavec, c. ř. s. je ponechán soudu úsudek, jaký vliv má míti nevyhovění edičnímu příkazu, tím však že není ještě vysloveno, že ediční povinnost lze vždy odmítnouti, poněvadž pak by tu byl rozpor mezi § 307 druhý odstavec c. ř. s. a § 305 c. ř. s., uvádějícím případy, kdy není zapotřebí vyhověti ediční povinnosti, a kdy může býti edice odmítnuta. Z toho dovozují, že § 307 druhý odstavec c. ř. s. neuznává libovůli v ediční povinnosti, nýbrž je pouhým doplňkem, pokud se týče pouhým výkladem §u 305 c. ř. s., že tedy jsou dvě skupiny edice: jedna, kdy edice může býti odmítnuta (§ 305 čís. 1—5 c. ř. s.), ale ovšem nemusí, při níž, nebyla-li odmítnuta, je důkaz proveden, a věc vyřízena, kdežto byla-li odmítnuta, následuje volné uvážení podle §u 307 druhý odstavec c. ř. s., druhá, kdy je edičnímu příkazu nutno vyhověti bezpodmínečně, kdy odmítnutí je nepřípustné, kdy výklad odmítnutí je podle §u 307 druhý odstavec c. ř. s. bezpředmětný, a kdy ediční povinnost je exekucí vynutitelná. Stěžovatelé dovolávají se Dr. Otta, blíže necitujíce. Nelze schváliti tyto jejich právní názory. Civilní řád soudní je vybudován na zásadě, že pány rozepře jsou strany. Kdežto je ediční povinnost za zákonitých předpokladů vůči třetím osobám exekucí podle §u 354 ex. řádu vymožitelna, nemá u stran samotných nevyhovění edičnímu příkazu jiných následků, než-li oněch v §u 307 druhý odstavec c. ř. s. uvedených. Zákon nezná všeobecné občanské povinností ediční podle obdoby povinnosti, býti svědkem ve sporu, i ohledně třetích osob uznává ji jenom obmezeně. Svědek výpověď musí vydati, ovšem s určitým obmezením v civil. soud. řádě blíže uvedeným, ale strana samotná nemůže býti ku výpovědi (§ 380) doháněna, nevypovídá-li, nastane podle §u 381 c. ř. s. rovněž jenom volné uvážení soudu.

Citace:

č. 6194. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 114-117.