Čís. 6408.

Pražská obecní plynárna jest jen firmou podniku, pod kterou Hlavní město Praha vystupuje v obchodním životě při provozování tohoto podniku, a může býti pod ní žalováno.
Plynárna ručí za škodu ze vznícení plynu, unikajícího z vadné plynové roury, nezachovala-li se podle předpisů plynového regulativu (min. nař. ze dne 18. července 1906, čís. 176 ř. zák.).
(Rozh. ze dne 27. října 1926, Rv I 115/26.)
Plyn, ucházející z prasklé roury na pražské ulici, se vzňal a popálil žalobkyni. Žalobní nárok na náhradu škody proti Pražské obecní plynárně uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vzhledem k ustanovení §§ 494 a 513 c. ř. s. jest především vypořádati se s otázkou, zda Pražská obecní plynárna mohla býti žalována, ač není hromadnou osobou, nýbrž jen podnikem, patřícím Hlavnímu — Čís. 6408 —
1535
městu Praze (§§ 1, 6 a 7 c. ř. s.). Dovolací soud neshledal v této příčině závady, jelikož podle stavu věci není příčiny k pochybnostem, že žaloba vskutku jest namířena proti Hlavnímu městu Praze, uváží-li se, že Pražská obecní plynárna jest jen firmou podniku, t. j. jménem, pod kterým Hlavní město Praha v obchodním životě při provozování tohoto podniku vystupuje a pod kterým tudíž může býti i žalováno (čl. 15 obch. zák.). Nezáleží proto na tom, že nebylo žalováno Hlavní město Praha pod tímto svým jménem obecným, a stačí, že plná moc, daná žalovanou stranou právnímu zástupci, má náležitosti §u 139 statutu pro Hlavní město Prahu (srovn. sb. n. s. 3043).
Jest pravda, že podle občanského práva, pokud zákon nečiní vý- jimek, jest práv z náhrady škody jen ten, kdo škodu zavinil (§ 1295 obč. zák.), že náhoda stíhá toho, v jehož osobě nebo jmění se přihodila (§ 1311 obč. zák.) a že ručení za jednání třetí osoby (§ 1315 obč. zák.) jest stejné, ať jde o osobu fysickou nebo hromadnou. Než nižší soudové, najmě i odvolací soud usoudili, že žalovaná strana úraz zavinila, z čeho plyne, že nejde ani o náhodu, pokud se týče náhodu nezaviněnou, ani o případ §u 1315 obč. zák. Nižší soudové zjistili, že příčinou úrazu bylo prasknutí plynové roury, že tato roura, která podle vlastního udání žalované strany byla v zemí patrně od roku 1867, měla jen 25 nebo 26 mm světlosti v průměru, kdežto podle §u 10 min. nař. ze dne 18. července 1906 čís. 176 ř. z. (plynový regulativ) za potrubí pod zemí položené smí býti užito rour, jsou-li, jako v tomto případě, ze železné litiny, jen tehdy, mají-li světlý průměr alespoň 40 mm, a že roura byla rzí značně poškozena. Podle §u 4 plynového regulativu jest uloženo podnikateli plynárny, by zvláště k tomu přihlížel, aby se bylo jak úpravou rozvádění a užívání hořlavých plynů, tak i jejím provozováním vyvarováno jakémukoliv ohrožení života a zdraví lidského a každému poškození věci. Nešetří-li podnikatel těchto předpisů, jest ze škody z toho vzniklé práv. Žalovaná neměla potrubí těch výměrů, jak je plynový regulativ předpisuje. Že by roura byla praskla, i kdyby byla měla rozměry podle regulativu a nebyla rzí silně poškozena bývala, žalovaná ani netvrdila. Poukaz na to, že plynový regulativ nabyl platnosti teprve dnem 1. ledna 1907, kdy potrubí leželo již dávno, prý od roku 1867, v zemi, nestačí, vzhledem k předpisu o udržování potrubí ve stavu bezpečném pro lidi i věci, k vyvinění žalované. Mimo to žalovaná se v projednávaném případě zvlášť prohřešila proti povinnosti udržování potrubí. Byla o provádění kanalisačních prací vyrozuměna, měla příležitost a vzhledem k uvedenému §u 4 plynového regulativu i povinnost, přesvědčiti se o stavu potrubí a zaříditi jakož i dohlédnouti, by kanalisačními pracemi bezpečnostní stav plynového potrubí netrpěl a nebyl porušen. Jest prokázáno, že žalovaná ničeho v tom směru neučinila, a jestliže, jak zjištěno, rzí poškozená, předpisům regulativu neodpovídající roura, nebyvši řádně podložena, se zlomila, následkem čehož plyn z potrubí unikal a potom vybuchl, stíhá na tom zavinění žalovanou, ježto se nezachovala tak, jak se podle §u 4 regulativu a při náležité opatrností zachovati měla. Usoudivše takto, nižší soudy nepochybily (§ 503 č. 4 c. ř. s.). K vývodům dovolání, pokud nejsou vyřízeny již tím, co uvedeno, se ještě podotýká, že zákon u podnikatele se nespokojuje s normální prozíravostí a pozorností (§ 1299 obč. zák.), najmě ne v případech, kde, jako zde, jsou podnikateli v zájmu obecné bezpečnosti uloženy povinnosti zvláštní, a že, jak ostatně již uvedeno, ustanovení §u 1315 obč. zák. nepřichází v úvahu, jelikož nejde o jednání osob třetích, za které i hromadná osoba ručí jen v případě jich nezdatnosti, nýbrž o přímé zavinění žalované strany.

Citace:

č. 6408. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 498-500.