Čís. 6222.

V tom, že za účelem splnění smluvního závazku, odstraniti budovy, bude třeba vypověděti nájemníky budovy obývající, nelze nutně spatřovati nemožnost plnění ve smyslu §u 1447 obč. zák.
(Rozh. ze dne 25. srpna 1926, Rv I 1365/26.)
Žalující obec pronajala žalované firmě na řadu let pozemky, na nichž žalovaná zřídila budovy pro své dělnictvo. Žalovaná byla dle smlouvy povinna veškeré budovy na najatých pozemcích odkliditi nejpozději do 31. prosince 1925. Ježto tak neučinila, žalovala ji obec, by budovy odklidila a žalobkyni pozemky odevzdala. Žalovaná namítla najmě nemožnost plnění, ježto budovy jsou pronajaty a nájemníci požívají ochrany nájemců. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde jen o to, zda jest odůvodněna námitka žalované strany, že se odklizení obytných stavení zřízených na pozemcích, k němuž se zavázala smlouvou ze dne 14. května 1899, pokud se týče ze dne 22. února 1919, stalo pro ni proto nemožným, poněvadž stavení ta obývají nájemníci, kteří se dobrovolně vystěhovati nechtějí a jimž podle zákona o ochraně nájemníků nelze dáti z bytu výpověď. Nejvyšší soud sdílí zplna názor odvolacího soudu, že tu není podmínek §u 878 ani §u 1447 obč. zák., jež by činily smlouvu neplatnou, pokud se týče sprostily žalovanou firmu ze závazku, by ona stavení odklidila. § 878 obč. zák. předpokládá, že plnění smlouvy již při jejím ujednání bylo nemožným, § 1447 obč. zák. pak má na zřeteli nemožnost plnění nastalou teprve po uzavření smlouvy. Že nejde o onen případ, uznává odvolatelka sama. Jde tedy jen o to, zda jest okolnostmi, žalovanou tvrzenými opodstatněna napotomní nemožnost plnění ve smyslu §u 1447 obč. zák. K této otázce jest odpověděti záporně. Aby mohly nastati účinky v §u 1447 obč. zák. vytčené, totiž zánik závazku žalované k odklizení stavení, musilo by se splnění závazku toho státi buď absolutně (objektivně), neb třeba jen relativně (subjektivně) nemožným, avšak jen v ten způsob, že by plnění bylo sice objektivně možným, ale bylo spojeno s nepoměrnými obětmi, které při ujednání smlouvy nemohly býti předvídány a jež by přivodily zavázanému hospodářskou zkázu, takže by se tato subjektivní nemožnost ve svých důsledcích rovnala nemožnosti objektivní. Že by odstranění nájemníků zákonnou cestou bylo naprosto nemožným, žalovaná neprokázala, neboť se před sporem, pokud se týče za sporu v prvé stolici ani nepokusila, aby si vymohla soudní svolení k výpovědi ve smyslu §u 1 zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. z důvodu, že dle smlouvy má pozemky vykliditi a budovy odstraniti. Důležité důvody, pro které může býti dáno svolení k výpovědi, jsou v §u 1 cit. zák. vytčeny příkladmo (arg. slovo »zvláště«) a nebylo proto vyloučeno, že by byla žalovaná včas nedocílila soudního svolení k výpovědi vzhledem k jejímu smluvnímu závazku k odstranění budov. Žalovaná ostatně ani netvrdila, že se snažila nalézti pro nájemníky jiný vhodný a přiměřený byt, ač v tom případě byli nájemníci ochotni dosavadní byt uprázdniti. Žalovaná nepřednesla však ani skutkových okolností, z nichž by bylo dovoděno, že by opatření jiných bytů pro nájemníky bylo spojeno se značnými, pokud se týče takovými obětmi, které by pro ni byly nedostižnými. Nelze tedy vůbec mluviti o nemožnosti plnění ve smyslu svrchu uvedeném. Okolnost, že v domech má kromě obou nájemníků ještě 7 rodin dělníků žalované firmy naturální byty, není vůbec překážkou splnění smlouvy, poněvadž při nich nejde o poměr nájemní, takže se zákon o ochraně nájemníků k nim nevztahuje.

Citace:

č. 6222. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 156-157.