Čís. 6161.

Přihláška ze závěti nestane se bezúčinnou napotomním rozhodnutím sporu o platnost závěti, jímž bylo vysloveno, že závěť, na základě které se dědic přihlásil, jest platnou pouze ohledně polovice jmění zůstavitelova. Soud nebyl tu povinen postupovati podle §u 116 nesp. říz.
Okolnost, že dědická přihláška byla učiněna u notáře jako soudního komisaře a nikoliv přímo na pozůstalostním soudě, nemění ničeho na její právní povaze a nebyl zákon zřejmě porušen (§ 16 nesp. říz.) tím, že pozůstalostní soud tuto dědickou přihlášku na soud přijal přes to, že přihlásivší se dědic prohlásil podáním na pozůstalostní soud, že se vzdává dědictví a že přihlášku dědickou béře zpět, a že pozůstalostní soud prohlásil, že béře toto prohlášení na vědomí.
(Rozh. ze dne 1. července 1926, R II 170/26.)
Soud prvé stolice přijal na soud dědické přihlášky zůstavitelčiny manželky ze závěti a zůstavitelových sester ze zákona. Obojí přihlášky byly výminečné. Rozkladu zůstavitelovy manželky soud prvé stolice nevyhověl. Důvody: Dědická přihláška jest podle ustanovení § 806 obč. zák. neodvolatelnou. Prohlášení stěžovatelky, že svou dědickou přihlášku béře zpět, učiněné za pozůstalostního řízení dříve, než o přihlášce soud rozhodl usnesením, jakož i okolnost, že soud vzdání se dědických nároků a převzetí dědické přihlášky vzal na vědomí, jest zcela nerozhodno vůči bezvýminečnému ustanovení § 806 obč. zák. Rekursní soud v otázce, o niž tu jde, napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelka napadá rozhodnutí rekursního soudu pro zmatečnost a zřejmý rozpor se spisy a se zákonem, leč dovolací rekurs její není v žádném směru odůvodněn. Není zřejmým odporem se zákonem, když nižší soudy souhlasně uznaly, že stěžovatelka svou dědickou přihlášku učiněnou dne 15. srpna 1923 před notářem jako soudním komisařem dle — Čís. 6161 —
1078
§ 806 obč. zák. nemohla odvolati, a že proto jest bezvýznamno, že okresní soud v Blansku jako soud pozůstalostní usnesením ze dne 6. dubna 1925 její podání obsahující odvolání přihlášky dědické vzal na vědomí. Mínění stěžovatelky, že rozhodnutím sporu o neplatnost závěti její dědická přihláška stala se bezúčinnou, poněvadž ve sporu tom pravoplatně bylo vysloveno, že závěť, na základě které se stěžovatelka k dědictví přihlásila, jest platnou jen ohledně polovice jmění zůstavitelova a že proto soud pozůstalostní byl povinen po tomto rozhodnutí sporu o platnost závěti stěžovatelku vyzvati k doplnění její dědické přihlášky, poněvadž jí jako zůstavitelově manželce ohledně druhé polovice pozůstalostního jmění příslušelo také zákonné právo dědické, není správné, neboť dědická přihláška stěžovatelky rozhodnutím sporu bezúčinnou se nestala, jen ohledně polovice pozůstalosti byla dotčena. Následkem toho nemohla stěžovatelka dle §u 806 obč. zák. tuto přihlášku dědickou odvolati ani ji změniti nebo ji doplniti, když již v ní přihlásila se k celé pozůstalosti z důvodu závěti. Za tohoto stavu věci neměl ani po rozhodnutí sporu soud pozůstalostní důvodu, by postupoval podle předpisu §u 116 nesp. říz., neboť měl zde jasné a určité přihlášky dědické, zákonným předpisům odpovídající. Není proto v tomto směru dovolací rekurs stěžovatelky s hlediska zřejmého porušení zákona opodstatněn. Okolnost, že dědická přihláška stěžovatelčina učiněna byla před notářem jako soudním komisařem a nikoliv přímo před soudem pozůstalostním, na povaze její ničeho nemění a nebyl zřejmě porušen zákon ani tím, že soud pozůstalostní tuto dědickou přihlášku stěžovatelky usnesením ze dne 28. února 1926 na soud přijal přes to, že stěžovatelka podáním ze dne 1. dubna 1925 na okresní soud jako soud pozůstalostní prohlásila, že se vzdává dědictví po zůstaviteli a přihlášku dědickou béře zpět a že soud pozůstalostní toto její prohlášení vzal na vědomí, neboť když stěžovatelka podle §u 806 obč. zák. nebyla oprávněna přihlášku odvolati, nemohlo její podání na rozhodnutí o její dědické přihlášce míti vlivu. Rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni Rv I 65/13 stěžovatelkou v dovolacím rekursu citované, nehledě k tomu, že spočívá na jiném skutkovém předpokladě, správnosti svrchu uvedeného právního názoru neodporuje, ba spíše ji potvrzuje. O zřejmém porušení zákona nelze proto ani v tomto směru mluviti. Není zde ani zmatečnosti pozůstalostního řízení, neboť když stěžovatelka svou původní dědickou přihlášku ani po rozhodnutí sporu o platnost závěti nemohla odvolati a novou přihlášku dědickou podati v ten rozum, že se přihlašuje za dědičku ze zákona k druhé polovici pozůstalosti, není správným tvrzení dovolacího rekursu, že postupem pozůstalostního soudu po rozhodnutí sporu o platnost závěti byla jí vzata možnost podati řádnou přihlášku dědickou. Rozporu se spisy zde není, neboť, jak již soud rekursní uvedl, dědická přihláška stěžovatelky byla formálně bezvadnou a zůstala jí i po právoplatném rozhodnutí sporu o neplatnost závěti. Opačný, stěžovatelkou v dovolacím rekursu hájený názor, že po rozhodnutí sporu o neplatnost závěti její původní dědická přihláška stala se bezpředmětnou, a že proto soud pozůstalostní postupovati měl podle §u 116 nesporného řízení, není správným, neboť stěžovatelce bylo volno, by s ohledem na známé jí poměry již původní svou přihlášku dědickou těmto poměrům přizpůsobila a po případě k jedné polovici pozůstalosti ze zákona za dědičku se přihlásila; když tak neučinila, nelze tvrditi, že její přihláška proto byla formálně vadnou, a že proto odporuje spisům názor soudu rekursního, že její přihláška dědická vyhovuje formálně předpisům §§ů 75, 115 a 117 patentu o mimosporném řízení.

Citace:

č. 6574. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 811-812.