Čís. 6213.

Domáhati se zajišťovací exekuce podle §u 371 čís. 1 ex. ř. lze se i po té, kdy byl navrhovateli doručen rozsudek nejvyššího soudu, nevyhovující dovolání, a to až do uplynutí pariční lhůty.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1926, R II 206/26.)
Souhlasné rozsudky nižších soudů, vyhovující žalobě, byly potvrzeny rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 24. března 1926, jenž byl doručen žalobci dne 9. dubna 1926. Dne 12. dubna 1926 navrhl žalobce povolení exekuce ku zajištění přisouzené pohledávky. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Dlužno přisvědčiti stěžovateli, že nelze vésti zajišťovací exekucí bez dalšího osvědčení nebezpečí podle § 371 čís. 1 ex. ř., kterýž má na mysli ochranu vymáhajícího věřitele za trvání dovolacího řízení, který však nemůže býti vykládán tak, že by přiznával vymáhajícímu věřiteli právo vésti zajišťovací exekuci také ještě po rozhodnutí nejvyššího soudu a zbavoval tak v pravdě dlužníka dobrodiní pariční lhůty § 409 c. ř. s. Jestliže tedy vymáhající věřitel výhody §u 371 čís. 1 ex. ř. za trvání dovolacího řízení nepoužil, dal tím sám najevo, že nevidí potřebu zvláštní ochrany; zajišťovací exekuce po započetí rozsudečné lhůty k plnění nemůže míti — bez osvědčení konkrétního nebezpečí — jiného účinku, než že dlužníka připraví o zákonnou lhůtu k plnění a že mu způsobí další zbytečné útraty. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nejvyšší soud nemůže se přidati k názoru, z něhož rekursní soud návrh na exekuci zajišťovací zamítl, neboť z doslovu a smyslu §u 371 čís. 1 ex. ř. nelze nikterak vyvoditi závěr, že by při potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu, jenž byl dovoláním napaden, byl věřitel oprávněn vésti zajišťovací exekuci bez dalšího osvědčení nebezpečí jen po tak dlouho, dokud dovolací stolice o dovolání nerozhodla, pokud se týče její rozhodnutí nebylo stranám doručeno. Zákonodárný důvod tohoto předpisu spočívá, jak i z materialií lze poznati, zřejmě v tom, že souhlasným rozhodnutím obou nižších stolic dostalo se nároku takové míry soudního osvědčení, že se jeví býti spravedlivo, přiznali nároku tomu bez jinak požadovaného osvědčení právo k jeho exekučnímu zajištění, když odpůrce, podav dovolání, uhražení jeho zdržuje. Podmínkou pro exekuci zajišťovací jest, by bylo proti potvrzujícímu rozsudku podáno dovolání a toto právo k zajišťovací exekuci od tohoto okamžiku trvá až do té doby, kdy lze vésti na základě potvrzujícího rozhodnutí stolice dovolací exekuci uhražovací. Nelzeť dle smyslu zákona předpokládati, že by věřitel měl býti na tom hůře, když toto potvrzující rozhodnutí dovolací stolice bylo vydáno a stranám doručeno, kdy tedy oprávněnost nároku byla již právoplatně, třeba ještě nikoli vykonatelně stanovena, když tedy skutečně nastalo, co zákon až dosud jen předpokládal. Až do času této vykonatelnosti může zajisté trvati nebo teprve nastati potřeba exekučního zajištění a bylo by proti smyslu, žádati od věřitele po doručení potvrzujícího rozhodnutí dovolací stolice až do uplynutí lhůty pariční osvědčení potřeby takového zajištění, k němuž až dosud, dokud jeho nárok byl přece ještě nejistým, povinen nebyl. Dlužníku neděje se křivda, když se věřiteli povoluje proti němu to, co před tím beze všeho proti němu mohlo a musilo býti povoleno. Z toho, že věřitel dříve tohoto práva nepoužil, nepovstává pro něj ztráta tohoto práva, když zákon neobsahuje ustanovení, které by tuto právní výhodu časově obmezovalo. Není též správným náhled, že by dlužník byl takto zbavován dobrodiní pariční lhůty, neboť jde jen o exekuci zajišťovací a nikoli exekuci uhražovací, která může nastoupiti až po marném uplynutí lhůty pariční. Ani otázka zbytečného působení útrat nemůže přijíti v úvahu, neboť lze mluviti nanejvýš jen o tom, že věřitel povinnému neušetřil útrat zajišťovací exekuce, s nimiž tento, podávaje dovolání, již počítati mohl.

Citace:

č. 6213. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 143-144.