Čís. 6602.

Zavázal-li se manžel za platnosti rozlukového zákona smírem při dobrovolném rozvodu, že bude platiti manželce výživné až do jejího opětného provdání, nemůže se domáhati bezúčinnosti smíru z důvodu, že bylo manželství napotom rozloučeno a to i z viny manželky.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1926, Rv I 877/26.)
Za rozvodového řízení, jež bylo zahájeno mezi stranami u krajského soudu v M., uzavřen byl dne 5. prosince 1923 smír, dle něhož žádaly strany za dobrovolný rozvod manželství a jímž se manžel zavázal platiti manželce výživné 200 Kč měsíčně až do jejího opětného provdání se. Důsledkem tohoto smíru bylo manželství usnesením krajského soudu v M. ze dne 6, prosince 1923 dobrovolně rozvedeno. Dne 29. března 1924 podal manžel proti manželce u krajského soudu v M. žalobu o rozluku manželství, ježto ještě před rozvodem dopustila se cizoložství s Antonínem L-em, o čemž dozvěděl se žalobce teprve dne 31. ledna 1924. Žalovaná doznala cizoložství a manželství bylo rozsudkem ze dne 4. června 1924 z viny obou stran rozloučeno. Manžel podal po té žalobu, o niž tu jde, by zmíněný smír byl prohlášen bezúčinným, a uplatňoval toliko, že manželství stran rozloučeno bylo z oboustranné viny, čímž prý zanikla jeho povinnost vyživovací. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. — Čís. 6603 —
1901
Důvody:
Pro řešení otázky, zda a jaký vliv má rozluka manželství na další účinnost smíru, jest předem rozhodným jeho obsah. Dle tohoto zavázal se žalobce platiti své manželce až do jejího opětného sňatku vyživovací příspěvek měsíčních 200 Kč, při čemž výše příspěvku měla se říditi současnými příjmovými poměry žalobcovými. Dle obsahu smíru měla tedy žalobcova povinnost vyživovací pominouti toliko pro případ opětného provdání se žalované, nikoli též v případě soudní rozluky manželství. Smír uzavřen byl již za platnosti rozlukového zákona ze dne 22. května 1919, č. 320 sb. z. a n. a nebyla tedy případná soudní rozluka manželství nemožnou, byla naopak přímo předpokladem opětného provdání se žalované. Přes to nebyl zánik vyživovací povinnosti umluven již pro případ soudní rozluky manželství, nýbrž teprve pro případ opětného provdání se. Ve smyslu tohoto smíru nemůže tedy soudní rozluka manželství a zavinění žalované na této rozluce přivoditi bezúčinnosti smíru. Co se týče ostatně otázky zavinění, sdílí dovolací soud názor odvolacího soudu, že žalobce smírem o žalobě na rozvod manželství vzdal se toho, by zavinění na rozvodu bylo zjištěno. Účelem smíru bylo i v tomto směru učiniti přítrž sporům mezi stranami. Není zákonného předpisu, že by dohoda stran při rozvodu o jejich majetkových poměrech rozlukou pozbyla platnosti. Ustanovení §u 19 zák. rozl. nepřichází tu vůbec v úvahu, poněvadž platí jen tehdy, když manželství před vydáním tohoto zákona rozvedené po jeho vyhlášení bylo rozloučeno (rozhodnutí sb. n. s. čís. 695). Manželství žalobcovo bylo však teprve za účinnosti rozlukového zákona rozvedeno.

Citace:

č. 6602. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 864-865.