Čís. 6373.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Případ, kdy výpověď může býti dána jen z důvodů uvedených ve služební smlouvě, nespadá pod § 29 zák. o obch. pom.
Byla-li výpověď, podmíněná ve služební smlouvě určitými důvody, dána, aniž tu bylo takových důvodů, nemá vůbec právní účinnosti a nerozvazuje proto služebního poměru. Služební poměr trvá dále a obě strany jsou povinny plniti své povinnosti, zaměstnavatel platiti služební požitky a zaměstnanec konati umluvené služby.
(Rozh. ze dne 14. října 1926, Rv I 378/26.)
Žalobce byl u žalované banky definitivním úředníkem s delší než 16letou dobou služební. Podle ustanovení § 45 čís. 5 služebního řádu žalované banky mohla mu býti dána výpověď jen po předchozím obmezení personálu za podmínek a okolností tam blíže uvedených. Žalovaná banka dala mu bez ohledu na to dopisem z 31. ledna 1925 šestinedělní výpověď z důvodů zrušení filiálky v D., dopisem z 28. března 1925 tuto výpověď odvolala a dala mu současně novou tříměsíční výpověď ku 30. červnu 1925. Žalobce dopisem z 3. dubna 1925 nevzal tuto výpověď na vědomí a dal se žalované bance k další disposici. Banka na to dopisem ze dne 28. dubna 1925 udělila mu dovolenou až do dne výpovědi, t. j. do 30. června 1925, pak dopisem ze 24. června 1925 odvolala i tuto výpověď a přidělila žalobce službou od 1. července 1925 své filiálce v B. Žalobce dopisem ze dne 26. června 1925 toto zpětvzetí výpovědi jako libovolné odmítl a dne 1. července v B. nenastoupil. Žalovaná banka pak dopisem z 9. července 1925 pro odepření konání služby s odvoláním se na § 27 zákona o obchodních pomocnících a § 46 služebního řádu služební poměr s ním ku dni 1. července 1925 bez výpovědi rozvázala. Žalobě o zaplacení služebních požitků procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Námitka odvolatelky, že se procesní soud neobíral její námitkou — Čís. 6373 —
1457
zrušení služebního poměru podle § 29 (správně § 27) č. 4 zákona o obchodních pomocnících, není důvodná, neboť soud řádně dolíčil, že výpověď daná žalovanou bankou žalobci v dopisu ze dne 28. března 1925 nemohla býti jednostranně dopisem ze dne 24. června 1925 bankou odvolána. Proto také nebylo třeba, by soud, když žalovaná banka dala neodůvodněně výpověď k 30. červnu 1925 a z důvodu toho žalobci práva podle §u 29 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. z. vzešla, zabýval se ještě příkazem daným žalovanou bankou po tom, kdy banka dle dopisu ze dne 28. dubna 1925 nabídku žalobcovu, kterou se jí dal k disposici, odmítla a tím při výpovědi setrvala. Žalovaná ve svých vývodech v odvolacím spisu přehlíží právě uvedený dopis, z něhož zřejmo, že žalovaná banka, odpovídajíc ku nabídce disposice žalobcově dopisem ze dne 3. dubna 1925 a ku neuznání výpovědi, setrvala při výpovědi tím, že žalobci dala dovolenou výslovně až do dne výpovědi. Dopis ten dle jeho doslovu a jeho souvislosti s předcházející korespondencí nelze vykládati jinak (§914 obč. zák., čl. 278 obch. zák.), než že žalovaná banka protest žalobcův proti výpovědi a jeho nabídnutí služeb odmítla a při výpovědi k 30. červnu 1925 setrvala. Proto také tvrzení banky, že odvolání výpovědi dané dopisem ze dne 28. března 1925 stalo se jejím dopisem ze dne 24. června 1925 v souhlasu se žalobcem, postrádá veškerého základu a nastaly pro ni důsledky dle § 29 cit. zák. pro neprávem danou výpověď a tedy pro předčasné propuštění žalobce, a nemohla žalovaná banka za tohoto stavu věcí žalobce dodatně přidělovati službou do filiálky v B. Žalovaná banka doznala, že daná výpověď ku dni 30. června 1925 §u 45 č. 5 služ. řádu neodpovídala a tedy byla neodůvodněna, a platí právě předpis §u 45 č. 5 služ. ř. o definitivních úřednících (viz § 45 odst. 3 služ. řádu). Definitivnost žalobcovu v žalobě tvrzenou doznala žalovaná v žalobní odpovědi. Proto správně posoudil procesní soud, že náleží žalobci aspoň do konce r. 1925 nárok na služební požitky do té doby spadající, ježto nárok žalobcův ihned splatný na služební požitky jest odůvodněn potud, pokud služební poměr nebude řádně rozvázán. Odvolatelka ani netvrdila a tím méně prokázala, že některý z řádných výpovědních důvodů v cit. § 45 služ. ř. vypočtených zvláště do konce r. 1925 již nastal a proto náleží dle jasného znění § 29 in fine zák. o obch. pom. žalobcovi požitky ty až do konce r. 1925. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
S názorem odvolacího soudu co do výkladu §u 29 zák. o obch. pom. nelze souhlasiti. Tento předpis rozeznává mezi smlouvou, uzavřenou na určitý čas, a smlouvou na výpověď a praví, že v onom případě přísluší předčasně propuštěnému nárok na služební požitky za celou dobu až do oné určité smluvní doby a v druhém případě za dobu výpovědní. Poměru na určitý čas v případě, o nějž jde, není, avšak není zde ani poměru na výpověď v tom smyslu, jak jej má na mysli zákon, jenž předpokládá volnou výpověď, která není vázána na žádné důvody. Případ, — Čís. 6374 —
1458
kde výpověď může býti dána jen z důvodů uvedených v služební smlouvě, ani pod druhou alternativu §u 29 uvedeného zákona nespadá a není tedy v zákoně rozhodnut. Jelikož obdobné použití §§21 a 31 zákona o obch. pom. není přípustno, nezbývá než sporný případ rozřešiti dle pravidla §u 7 obč. zák. v ten rozum, že, byla-li výpověď, podmíněná v služební smlouvě určitými důvody, dána, aniž by tu takových důvodů bylo, jak se stalo v tomto případě, nemá vůbec právní účinnosti a proto služebního poměru nerozvazuje. Tento poměr trvá a obě strany jsou povinny plniti své povinnosti z něho: zaměstnavatel platiti služební požitky a zaměstnanec konati umluvené služby. Tím se žádné straně křivda neděje, jak by se děla, kdyby zaměstnanec dostal výplatu jen za poměrně krátkou dobu, anebo zaměstnavatel musil platiti služné za celou služební dobu ihned, po případě také pensi, aniž by obdržel vzájemnou úplatu v zaměstnancových službách. Takový výklad zákona a služební smlouvy odporoval by zásadám §§ 6 a 914 obč. zák. a čl. 278 obch. zák. (viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3123 sb. n. s.). Co do výkladu §u 29 zákona o obch. pom. nelze tedy souhlasiti s odvolacím soudem.

Citace:

č. 6373. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 420-422.