Čís. 6293.

Výhody §u 15 ex. ř. požívají i země.
(Rozh. ze dne 16. září 1926, R II 291/26.)
Soud prvé stolice povolil k návrhu vymáhajícího věřitele mobilární exekuci proti moravskému zemskému fondu ku vydobytí útrat sporu. Exekuce byla provedena zabavením psacího stroje. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by se zachoval podle min. nařízení ze dne 6. května 1897, čís. 153 ř. zák. a potom znovu rozhodl o exekučním návrhu. Důvody: Dle §u 15 ex. ř. může proti obci ku vydobytí peněžitých pohledávek povolena býti exekuce jenom na takové součásti majetku obce, jichž lze použíti k uspokojení vymáhající strany, aniž by tím trpěl veřejný zájem, jemuž má obec sloužiti; min. nař. ze dne 6. května 1897, čís. 153 ř. zák. vymezuje pak pojem »obce«. V §u 1 tohoto nařízení není sice výslovně uvedena i země (zemský fond), ale není příčiny domnívati se, že zákonem měl býti chráněn veřejný zájem jen, pokud jde o autonomní korporace nižšího druhu a ochrana ta nemá platiti také o širších autonomních svazcích, kde stejně uplatňuje se onen veřejný zájem. Již vysvětlivky ku vládní předloze exekučního řádu a zpráva stálého výboru mluví všeobecně o veřejném zájmu, o majetku, sloužícím veřejným funkcím, o účelech a zájmu veškerenstva; tyto okolnosti jsou stejně u obce jako zde u strany povinné, s hlediska rationis legis nelze zde rozlišovati. I stranu povinnou dlužno tedy podříditi ustanovení §u 15 ex. ř.; při nejmenším jde o exekuci obdobnou exekuci dle §u 15, pokud se týče 28 ex. ř. Vymáhající strana nedodala, činíc návrh na exekuci, vyjádření politického úřadu po rozumu §u 5 cit. nař., pročež měl soud exekuci povolující, než o návrhu rozhodl, zachovati se dle §u 6 tohoto nařízení. Jelikož se tak nestalo, bylo napadené usnesení zrušeno a soudu 1. stolice uloženo, by znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovateli lze dáti za pravdu, že ani § 15 ex. ř., ani nařízení ze dne 6. května 1897, čís. 153 ř. zák. nejmenují výslovně »země« (zemské fondy) mezi právními podměty, v jichž prospěch je výhoda §u 15 ex. ř. stanovena. Avšak zajisté je »země« podle jejich zřízení zařaditi mezi »svazky« — jak praví ono nařízení — »povolané ke správě veřejných záležitostí, které jsou zákonem zřízeny, by vyřizovaly záležitosti jedné nebo několika obcí, a opatřeny jsou po zákonu právem, zaváděti přirážky na úhradu svých potřeb«. Jsou proto »země« již z tohoto důvodu účastny řečené výhody. Mimo to přiznává ji jak soudnictví (srov. rozh. č. 568 sb. n. s.) a tak i písemnictví, v němž se ovšem ozývají též opačné hlasy, i státu, ačkoliv ani on v § 15 ex. ř. a zmíněném již nařízení není jmenován. Činí tak z nutkavé úvahy, že by zákon byl sám se sebou v rozporu a sobě krajně nedůsledným, kdyby jednak činil opatření, by obce a jisté jim na roveň postavené ústavy nebyly v plnění svých úkolů a v dosažení svých zájmů exekucemi pro peněžité pohledávky rušeny, ale těmto vydal na pospas zájmy státu, jež jsou přece nad jiné důležitý a jistě z daleka vyšší než zájmy oněch podmětů, jimž zákon výhodu §u 15 ex. ř. přiznává. Totéž platí v podstatě i o »zemích« jako nejvyšších samosprávných právních podmětech. (Srv. Neumannův komentář k ex. ř. II. vyd. str. 84 a Grešl v časopise Česká advokacie č. 8 z roku 1925.)

Citace:

č. 6293. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 264-265.