Čís. 6198.

Byla-li původní žaloba o vyklizení místnosti odmítnuta pro nepřípustnost pořadu práva, ježto šlo o právní poměr spadající pod zákon na ochranu nájemců, nevadí napotomní žalobě o vyklizení, tvrdící, že šlo o pouhou výprosu, námitka věci právoplatně rozsouzené.
(Rozh. ze dne 10. srpna 1926, R I 554/26.)
Proti žalobě, jíž domáhali se žalobci na žalovaných vyklizení skladiště, ježto prý je žalovaní drží pouze výprosou, vznesli žalovaní námitku rozepře právoplatně rozsouzené a nepřípustnosti pořadu práva, tvrdíce, že žalobci podali na ně již dříve žalobu o vyklizení téhož skladiště, kteráž byla odmítnuta pro nepřípustnost pořadu práva, ježto nájemní poměr stran podléhal zákonu o ochraně nájemců. Soud prvé stolice vyhověl námitce rozepře právoplatně rozsouzené a odmítl žalobu. Rekursní soud zamítl námitku rozepře právoplatně rozsouzené. Důvody: Není ovšem správným právní názor stěžovatelů, že třeba přihlížeti toliko ku právní moci rozsudku rozepře se týkajícího, nýbrž dlužno přisvědčiti náhledu soudu prvé stolice, že veškerá soudní rozhodnutí, tu kterou rozepři stran právoplatně vyřizující, ať již vydána — Čís. 6198 —
1158
byla ve formě rozsudku, neb usnesení, jsou účastna právní moci. Tak zajisté i usnesením, kterým žaloba pro nepřípustnost pořadu práva byla odmítnuta, nabylo-li právní moci, byl spor mezi stranami, byť i ne ve věci samé, právoplatně vyřízen a dlužno tudíž i k takovému rozhodnutí, pokud jím byl zahájený spor již dříve vyřízen, právě tak přihlížeti, jako když stalo se tak ve věci hlavní rozsudkem. Ovšem předpoklad pro odůvodněnost námitky věci právoplatně rozsouzené jest totožnost rozepře a to jak ohledně osob, tak i ohledně věci (§ 411 c. ř. s.). Totožnost věci jest tu však jen tehdy, jestliže právní poměr, o němž bylo rozhodnuto, dle obsahu a důvodu vzniku jest totožným s právním poměrem nově uplatňovaným. Námitka věci právoplatně rozsouzené není tudíž odůvodněna, jestliže nárok nově uplatňovaný opírá se o jiný právní důvod. Byla-li tudíž ve sporu dřívějším mezi týmiž stranami o vyklizení bytu, totiž jedné světnice a skladiště, žaloba právoplatně odmítnuta pro nepřípustnost pořadu práva z toho důvodu, že jednalo se ve zmíněné rozepři o nájemní poměr, nebylo tím ještě rozhodnuto o nově zahájeném sporu, ve kterém jedná se sice mezi týmiž stranami o vyklizení téhož skladiště, ve kterém však žaloba opírá se o zcela jiný právní důvod, totiž o to, že žalovaní skladiště užívají bezdůvodně, pouhou výprosou. Nejedná se tu v obou případech o totožnou rozepři a námitka věci právoplatně rozsouzené není proto odůvodněnou. Při rozhodování o nové žalobě bude musiti soud zabývati se otázkou, zda jedná se o poměr prekaristický, či nájemní. Bude-li snad soud prvé stolice názoru, že jedná se tu o poměr nájemní a že bude k rozvázání jeho třeba výpovědi, které lze docíliti jedině v řízení nesporném, zamítne žalobu rozsudkem jakožto skutkového a právního podkladu postrádající, tudíž bezdůvodnou, neodmítne ji však pro domnělou nepřípustnost pořadu práva (srovnej též rozh. nejv. s. ze dne 29. ledna 1924 čís. sb. 3437).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé neprávem uvádějí, že v žalobě č. j. Cn 218/25 tvrdili žalobci, že stěžovatelé užívají skladiště výprosou; naopak tam žalobci tvrdili, že žalovaní obývají jednu místnost a používají skladiště, že však svým stavem tyto místnosti neodpovídají tomu, co jim bylo dáno do nájmu. Tedy tvrdili nájem. Také opírali svou žalobu o § 3. zákona o ochraně nájemníků. Proto soud tehdy rozhodoval o žalobě z nájemního poměru. Ani se nezmínil v důvodech svého usnesení, že by šlo o výprosu nebo že by byla tvrzena, naopak praví v důvodech, že je nesporno, že jde o poměr nájemní. Důvodem žalobním, o němž tehdy bylo rozhodováno, byl tedy poměr nájemní, nikoli výprosa. Dovolávají-li se žalobci v projednávaném sporu o vyklizení skladiště výprosy, šlo by o jiný důvod žalobní a nepřekáželo by, kdyby o dřívějším nároku žalobním na vyklizení skladiště bylo bývalo třeba věcně rozhodnuto, by nynější žaloba z důvodu výprosy nebyla projednávána znovu, a nevadila by tomu ani námitka věci rozsouzené. Ale žaloba dřívější nebyla vyřízena ve věci, nýbrž odmítnuta pro nepřípustnost pořadu práva. Tu rovněž mylně stěžovatelé se domnívají, že v prvém sporu bylo uznáno, že se nejedná o výprosu, nýbrž o nájem. Předmětem rozhodování v prvém sporu byla toliko námitka nepřípustnosti pořadu práva a usnesením prvého soudu bylo tehdy rozhodnuto toliko o této formální námitce pro nárok na vyklizení z důvodu nájmu. Bylo tedy vskutku rozhodnuto toliko o námitce nepřípustnosti pořadu práva pro spor z nájmu, ale nikoli o tom, zda jde o výprosu. Otázka, zda jde o nájem, byla toliko předurčující otázkou, ale nespornou. Ovšem dle §u 42 třetí a čtvrtý odstavec j. n. je usnesení a nepřípustnosti pořadu práva pro soudy závazno. Ale tato závaznost může se týkati jen usnesení, jež jest opřeno o týž skutkový podklad a týž právní důvod žalobní. Jde tu jen o formální účinky pravomoci usnesení, nikoli o materielní účinky pravomocného rozhodnutí ve věci samé, ježto bylo rozhodnuto toliko o námitce procesní. Ale v případě nynějším nejde o týž skutkový podklad ani o týž právní důvod žalobní; dříve rozhodováno bylo o přípustnosti pořadu práva pro žalobu z důvodu nájmu, nyní jde o žalobu opřenou o výprosu, proto pro tento spor neváže rozhodnutí, jímž byla žaloba z důvodu nájmu odmítnuta a dovolací stížnosti nebylo proto vyhověno.

Citace:

č. 6198. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 121-123.