Čís. 6157.

Směnečný řád.
Při indosaci k inkasu jest, není-li ona povaha indosace zřejmou ze směnky, indosatář vlastníkem směnky a to i v poměru k indosantovi. Vůči třetím osobám jest nerozhodnou vnitřní úmluva mezi indosantem a indosatářem. Převedl-li indosant směnku na indosatáře (k inkasu) za tím účelem, by znemožnil směnečnému dlužníku vznesení oprávněných námitek, příslušejících mu proti indosantu, může dlužník uplatniti všechny námitky, příslušející mu nejen proti indosatáři, nýbrž i proti indosantu. Jde tu o námitku lsti, podvodu.
Bylo-li při vlastní indosaci umluveno mezi indosantem a indosatářem, že má indosant zůstati přes to vlastníkem směnky a směnečným věřitelem a byl-li převod směnky indosací proveden jen za účelem znemožnění námitek dlužníkových proti indosantu nebo k jinakým účelům nemravným neb nedovoleným, může každý směnečný dlužník vznésti proti takovému obmyslnému indosatáři nejen námitku lsti, nýbrž i námitku nedostatku oprávnění.
Proti směnečnému nároku lze namítati, že nebyla vyplacena valuta, jen tehdy, byla-li směnka vydána za tohoto předpokladu.
(Rozh. ze dne 30. června 1926, Rv I 1026/26.)
Směnečný platební příkaz byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Provádějíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení, vytýká dovolání, že odvolací soud nesprávně popuzuje význam a dosah jeho námitek, že byly směnky indosovány jen k inkasu, že mu nebyla vyplacena valuta a konečně, že vydatel M. doufal očividně vymoci převodem — Čís. 6157 —
1070
směnek na žalobkyni zaplacení své neexistující pohledávky v rámci úvěrové hypotéky, zřízené žalovaným pro žalobkyni. Než právnímu názoru odvolacího soudu jest vesměs přisvědčiti. I kdyby bylo pravdou, že vydatel M. převedl směnky na žalobkyni jen k inkasu, což ovšem ze směnek není patrno (čl. 17 směn. ř.), musil by žalovaný jako přijatel směnek příslušný peníz žalobkyni zaplatiti. I při indosaci k inkasu ze směnky nezjevné jest indosatář vlastníkem směnky (čl. 36 směn. ř.) a to i vzhledem k indosantovi. Jest věřitelem samostatně oprávněným jako každý jiný indosatář. Indosant má dle ujednání jen obligační nárok proti indosatáři na vydání splaceného směnečného peníze. Vůči třetím osobám jest rozhodnou jen vnější forma indosace, nikoli vnitřní úmluva mezi indosantem a indosatářem. Námitka žalovaného, že jde jen o indosaci k inkasu, neměla by tedy rozhodného významu. Jinak jest tomu, převedl-li indosant směnku na indosatáře k inkasu za tím účelem, by směnečnému dlužníku znemožnil vznesení oprávněných námitek, příslušejících mu proti indosantu. Tu vyžaduje již zásada poctivosti a důvěry v obchodě, by mohl dlužník uplatniti všecky námitky, které mu příslušejí nejen proti indosatáři, nýbrž i proti indosantu. Tu pak již nejde o pouhou, jinak bezvýznamnou námitku, že byla směnka indosována jen k inkasu, nýbrž o námitku lsti, podvodu (exceptio doli) a jest na dlužníkovi, by uvedl určité konkretní okolnosti, jimiž by tato námitka byla náležitě opodstatněna. Podobně jest tomu při vlastní indosaci. Bylo-li mezi indosantem a indosatářem umluveno, že má indosant zůstati přes to vlastníkem směnky a směnečným věřitelem a byl-li převod směnky indosací proveden jen za účelem znemožnění námitek dlužníkových proti indosantu neb k jinakým účelům nemravným neb nedovoleným, na př. k zatajení pravého majetkového stavu indosantova v úpadku, může každý směnečný dlužník vznésti proti takovému obmyslnému indosatáři nejen námitku svrchu zmíněnou (exceptio doli), nýbrž i námitku nedostatku legitimace, neboť jde jen o indosament zdánlivý, o indosaci na oko. Třetí bezelstný nabyvatel směnky, který ovšem nesmí trpěti touto simulací, jest vždy oprávněn považovati zdánlivé žiro za žiro skutečné a indosatáře za pravého směnečného věřitele. (viz Grünhut Wechselrecht II. str. 143 a násl.). Dovolatel směšuje obě tyto námitky. Připouští, že v tomto případě jde o indosaci k inkasu, ale pak zase mluví o žiru zdánlivém, neuváděje podstatných důvodů, proč by měla býti tato indosace závadnou. Domněnku, nedoloženou vůbec skutkovými okolnostmi, z nichž by se dalo souditi na její oprávněnost, totiž, že vydatele М-a k indosaci směnek patrně přimělo, by došel úhrady své pohledávky v rámci úvěrové hypotéky žalovaným pro žalobkyni zřízené, nelze pokládati za dostatečnou, by jí byla odůvodněna obmyslnost indosantova, tím méně pak žalobkyně. Správným jest také názor odvolacího soudu, že by námitka nevyplacení valuty mohla býti jen tehdy podstatnou, kdyby žalovaný tvrdil a dokázal, že vyplacení valuty bylo výslovně ujednáno. Jsouť práva i závazky ze směnky rázu abstraktního a kotví již v samé skriptuře. Jen tehdy, byla-li směnka vydána za určitých předpokladů (na př. že bude valuta skutečně vyplacena), možno proti nároku ze směnky namítati tuto úmluvu.

Citace:

č. 6157. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 33-34.