Čís. 6296.

Pozemková reforma.
Pachtýř (zástupce pachtýře) zabrané nemovitosti, jež má býti vyklizena, nemůže se, třebas výpověď ze zabraného majetku proti němu nečelila, domáhati zrušení exekuce žalobou, nýbrž pouze v řízení mimosporném. žalobou může se domáhati zrušení exekuce pouze třetí osoba, — Čís. 6296 —
1305
jež nebyla, nejsouc držitelkou vyklizované nemovitosti, nijak súčastněna na řízení o pozemkové reformě.
(Rozh. ze dne 21. záři 1926, R I 722/26.)
Žalobce domáhal se žalobou, by byla zrušena exekuce vyklizením zabraného hostince čp. 1 v S., ježto ve výpovědi hostinec ten prý nebyl uveden, že bylo zadáno o jeho vyloučení ze záboru, a tvrdil, že jest vlastně jen zástupcem pachtýře, pravovárečného měšťanstva v Ž. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost a žalobu odmítl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Odkazuje se především na důvody rozhodnutí čís. 4829 sb. n. s. a dodává se vzhledem k vývodům stížnosti toto: Míní-li stížnost, že předpisy v rozhodnutí tom citované nařizují nesporné řízení jen pro řízení předcházející exekučnímu titulu, nikoli však pro oposiční nárok vzniknuvší po vydání exekučního titulu proti zavedené exekuci, tedy byť tomu v nájemních věcech a ve věcech drobných pachtýřů, jež obojí stížnost zvláště vytýká, i tak bylo, ovšem na kolik se při drobných pachtýřích opposice vůbec mysliti dá (čemuž tak je jen v případě §§ 6 a 7 požad. zák., neboť jinak se pachtýř nalézal v pachtovní držbě pozemku a vyklizení vlastníka a odevzdání třeba nebylo), zapomíná stěžovatel, že zákon o ochraně nájemníků a zákon požadovací ve věcech drobných pachtýřů upravují jen řízení vypovídací (onen) a přikazovací (tento), řízení to tedy končí pravoplatným svolením k výpovědi pokud se týče pravoplatným přikázáním pozemku (k čemuž ovšem přistupují ještě knihovní zápisy a disposice přejímací cenou), naprosto však do řízení toho nenáleží odevzdání vypověděné (přikázané) nemovitosti, tedy exekuce. Za to v agendě pozemkové reformy záborové obsaženo jest, jak už § 5 záb. zák. praví, i přejímání a přidělování zabraných nemovitostí, což potom zákon náhradový a přídělový podrobně provádějí. Aby Státní pozemkový úřad mohl pozemek přiděliti, musí jej napřed sám v držbě míti a proto musí, nevydá-li jej povinný dobrovolně, provésti exekuci, kterou zákon náhradový (§ 20) zvláště upravuje. Soudnému čtenáři zákonodárství tohoto musí býti zcela jasno, že zákonodárce dokonce si nepředstavoval, že by se Státní pozemkový úřad, chce-li nabýti držby vypověděné nemovitosti, měl s vlastníkem nebo jinou osobou hospodařící, proti níž výpověď čelila, o ni teprv sporem příti, k čemuž by jej ovšem každý exekut nutiti mohl, kdyby opposici svou směl uplatňovati žalobou. Nejde o to, v jakém období řízení pozemkové reformy se nalézá, zda v období před exekucí či již v období exekučním, nýbrž o to, že i v řízení nesporném lze všecky jak právní tak i skutkové otázky, jež se tu vyskytují, se stejnou bezpečností řešiti, jako v řízení sporném, jenže řízení nesporné má tu výhodu, že je neporovnatelně rychlejší (kratší) a lacinější. Právě i tento případ sám ukazuje, že, i kdyby se řešila věc sama, jak to učinil prvý soudce, bylo by se to mohlo státi zrovna tak dobře pouhým usnesením, jako se to stalo rozsudkem, to jest po šetření konaném ve smyslu §u 2 čís. 5 nesp. říz. místo po sporném jednání. Ale ovšem citované rozhodnutí mělo předmětem jen nárok opposiční dle §u 35 ex. ř. a rozhodlo také jen o řízení o něm, kdežto v projednávaném případě není z obsahu žaloby, když výpovědní spisy nejsou připojeny, zcela jasno, jde-li o námitky exekuta či třetí osoby, t. j. čelila-li výpověď právě proti žalobci čili nic a není-li tedy žalobce osobou třetí a nejde-li tedy o nárok vylučovací dle §u 37 ex. ř., k čemuž doložiti dlužno, že o případ §u 36 čís. 1 ex. ř. nejde, protože, není-li exekučního titulu pro žádané vyklizení hostince, jak žalobce míní, neměla exekuce býti sice povolována, avšak proti tomu byl přípustným toliko rekurs, a byl-li tento promeškán, nelze to uplatňovati žalobou dle §u 36 čís. 1 ex. ř., neboť nejde o případ §u 7 druhý odstavec ex. ř., jenž předpokládá exekuční titul a výkaz dospělosti nároku, t. j. projití lhůty v něm stanovené, čehož správnost žalobce žalobou dle §u 36 čís. 1 právě popírá. Ale ani je-li žalobce osobou třetí, t. j. výpověď proti němu nečelila a on není exekutem, nerozpakuje se nejvyšší soud užíti zásady rozhodnutí čís. 4829 sb. n. s. i na jeho případ, neboť pak jest pouze formálně osobou třetí, protože proti němu není exekučního titulu, ale materielně exekutem je, protože je držitelem nemovitosti, jež má býti vyklizena, t. j. byl by jím, kdyby byl podmětem právního poměru, na nějž svou žalobu zakládá, kdyby sám byl pachtýřem: tvrdí-li sám, že jest jen zástupcem pachtýře, o jehož práva žalobu opírá, jest ovšem posice jeho materielně horší než by byla, kdyby sám pachtýřem byl, ale na formální otázce, o niž tu jde, tо ničeho nemění. Teprve kdyby žalobce byl i materielně osobou třetí, jak tomu je v případě §u 31 náhr. zák., kde někdo třetí, jenž není držitelem a nemůže tedy býti vyklizován (exekvován), domáhá se uznání svého vlastnictví nebo služebnosti a pod., nebyl by materielně účastníkem řízení reformního a nemohlo by o tom býti řeči, aby se práv svých domáhal v řízení tom pouhým návrhem v něm učiněným, nýbrž zůstával by odkázán na všeobecné předpisy platné mimo řízení to, tedy na žalobu.

Citace:

č. 6296. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 268-270.