Čís. 6251.

Pensijní pojištění.
Nárok pojištěnce na vrácení prémií jest nezabavitelným, třebas byl již pojištěncem uplatňován, jen když nebyl ještě poukázán.
(Rozh. ze dne 8. září 1926, R II 196/26.)
Návrhu vymáhajícího věřitele, by mu ku vydobytí peněžité pohledávky byla povolena exekuce zabavením a přikázáním náhrady příslušející dlužníku proti zemské úřadovně všeobecného pensijního ústavu v Opavě (vrácení prémiové reservy), na kterýžto peníz dlužník u zemské úřadovny všeobecného pensijního ústavu v Opavě nárok již uplatnil, soud prvé stolice vyhověl a exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Právem uplatňuje poddlužnice, která dle §u 294 ex. ř. k rekursu jest legitimována, že dle §§ 19 a) a 25 (5) zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve znění cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. a zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n. exekuce na nároky pojištěnců a příslušníků jejich rodin na vrácení prémií jest jen přípustná, když zabavení se děje ke krytí nároků osob, které mají zákonný nárok na poskytnutí výživy, proti osobám, dle předcházejících ustanovení k požitku oprávněným, anebo ke krytí záloh, které byly dány osobám k požitku oprávněným na jejich vlastní žádost zaměstnavatelem nebo nositelem pojištění na účet pojišťovacích nároků po jejich nápadu, avšak před jejich poukázáním. Poněvadž se tu jedná o nárok ze směnečné pohledávky, nikoliv o vydobytí pohledávek shora citovaných, jest exekuce nepřípustná a bylo proto rekursu vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekurentka vychází z názoru, že nárok pojištěnce na vrácení premií (§ 25 (5) zákona o pensijním pojištění ze dne 16. prosince 1906 ř. z. čís. 1 z roku 1907 ve znění cís. nař. z 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. a zákona z 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n.), přestává býti nárokem, jenž po rozumu §u 25 (5) a 19 a) uvedeného zákona jest nezabavitelným, jakmile pojištěnec nárok na vrácení premií uplatňuje. S názorem tímto souhlasiti nelze. Již ze samého slova »nárok« plyne, že nárok jest tu ještě a nepřestává jím býti, ač se oprávněný o něj hlásí, nebo jej uplatňuje. Co se týče nároků z pensijního pojištění, dlužno zastávati stanovisko, že nároky pojištěnce, ať na placení požitků, nebo na vrácení premií jsou pouhými nároky, dokud nebyly poukázány a že teprve jejich poukázáním stávají se skutečnými pohledávkami, omezení ohledně postupitelnosti, zastavení a zabavitelnosti již nepodléhajícími. V tom směru poukázati jest na ustanovení §u 19 a) čís. 2 uvedeného zákona, podle něhož dobou, do které zálohy dané pojištěnci zaměstnavatelem nebo nositelem pojištění jsou vyjmuty z omezení postupitelnosti, zastavení nebo zabavení, jest doba do poukázání nároku. Z toho usuzovati nutno, že nárok pojištěncův přestává býti pouhým nárokem teprve jeho poukázáním. Stanovisko tuto zastávané odpovídá i účelu, který ustanovení o nepostupitelnosti a nezabavitelnosti čák a nároků pojištěnců sleduje. Ustanovením tímto měli totiž býti pojištěnci chráněni před tím, aby předčasně se ať sami nepřipravili nebo nebyli připraveni o nároky z pojištění a aby dobrodiní jim zákonem o pojištění poskytované nestalo se illusorním. Z exekučního návrhu neplynulo, že nárok povinného na vrácení premií byl k výplatě již poukázán, a ježto vymáhaná pohledávka nepatří k nárokům podle §u 19 a) čís. 1 a 2 zákona o pensijním pojištění z omezení ohledně postupitelnosti, zastavení nebo zabavení vyjmutým, byl právem návrh na zabavení a přikázání dlužníkova nároku rekursním soudem pro nepřípustnost navrhované exekuce zamítnut. Rozhodnutí sb. čís. 2453, jehož se rekurentka pro svůj názor dovolává, se na tento případ nehodí.

Citace:

č. 6251. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 197-198.