Čís. 6396.Na základě prozatímního opatření, povolujícího manželce oddělené bydliště (§ 382 čís. 8 ex. ř.), nemůže se manžel domáhati na manželce, by opustila společnou domácnost.(Rozh. ze dne 21. října 1926, R I 755/26 )Na základě soudního usnesení, jímž bylo povoleno manželce oddělené bydliště, domáhal se manžel proti manželce povolení exekuce, aby od ní byl vynucen závazek opustiti společnou domácnost do 48 hodin pod pohrůžkou peněžité pokuty a uvalení vazby. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud zamítl exekuční návrh. Důvody: Vymáhající strana opírá exekuční návrh o usnesení soudu ze 6. března 1926, kterým bylo povoleno Anastazii L-ové oddělené bydliště. Anastazii L-ové nebyla v usnesení tom uložena povinnost, společnou domácnost s manželem opustiti, nebyla jí také uložena lhůta, ve které by se tak státi mělo, nýbrž bylo jí přiznáno právo, opustiti domácnost manželovu. Toto její právo nestalo se právem manželovým, který má povinnost dle § 92 obč. zák. opatřiti jí živobytí, v němž obsažen jest i byt, jejž musí ovšem dle § 92 obč. zák. s ním sdíleti, pokud manželství nebylo soudně rozvedeno nebo rozloučeno, a není proto usnesení shora uvedené exekučním titulem, jehož by mohl manžel se dovolávati a o něj exekuční návrh opírati. Dle § 7 ex. ř. exekuce smí býti povolena jen, když z exekučního titulu lze seznati kromě osoby toho, kdo jest oprávněn a kdo zavázán, také předmět, způsob a čas dlužného plnění neb opominutí. Z exekučního titulu, vymáhající stranou předloženého, jest patrno, že Anastazie L-ová není vůbec zavázanou, a nelze tudíž z něho seznati, že by byla povinnou plniti to a v čase, jak bylo navrhováno. Povinná strana při svém výslechu sice prohlásila, že proti návrhu ničeho nenamítá, avšak učinila tak s tou výhradou, že jí bude dán nějaký byt. Podmínka ta splněna nebyla a proto nelze z jejího prohlášení vyvozovati, že s exekučním návrhem souhlasila.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.Důvody:Napadené usnesení vyhovuje v podstatě věci i zákonu. Dovolací rekurs se marně snaží, je vyvrátiti, dovolávaje se Neumannova komentáře a dřívějších rozhodnutí tohoto Nejvyššího soudu, neboť obé řeší jiné otázky, o které tu nejde, jak lze jasně seznati, porovná-li se skutkový děj tam předpokládaný se skutkovým dějem tu projednávaného případu. Má-li stěžovatel za to, že ve výživném, jež musí manželce platiti podle zatímného opatření, je také obsažena kvóta na oddělený byt jí zároveň povolený a že výživné je tudíž přemrštěné, když manželka bydlí nadále bezplatně v jeho bytě, může se snad domáhati snížení výživného, ale není to důvodem, by se usnesení, jímž jí jako ohrožené manželce byla povolena výhoda odděleného bydliště podle § 107 obč. zák. a § 382 č. 8 ex. ř., měnilo v exekuční titul proti ní aby takto zákonné dobrodiní se zvrátilo v pravý svůj opak. Nelze tu snad obdobou použíti předpisu § 561 druhý odstavec c. ř. s., podle něhož může strana davší platnou výpověď tuto ve skutek uvésti proti straně druhé, neboť § 561 druhý odstavec c. ř. s. jest výjimečným předpisem, jenž upravuje naprosto odchylný právní poměr a zakládá se na důvodech a záměrech zákonodárcových na projednávaný případ nikterak nepřiléhavých. Na správnosti napadeného usnesení nemění také ničeho okolnost, že se žadatelova odpůrkyně prý z bytu hned po svém domnělém — ovšem též jen podmíněném — souhlasu s exekucí vystěhovala, neboť jednak je toto tvrzení novotou v rekursním řízení nepřípustnou, jednak nemohlo by ani toto dodatečné chování se odpůrkyně míti význam pro řešení otázky o právní povaze exekučního titulu a z ní prýštící správnosti rozhodnutí první stolice v době, kdy bylo vydáno, když v opravném řízení lze rozhodnutí nižších soudů jen přezkoumati a tedy nutno vycházeti ze skutkového podkladu, jenž tu byl v době, když první soud o návrhu rozhodoval.