Čís. 6588.

Smlouva, jíž se manželka zříká proti manželi výživného, nevyžaduje formy notářského spisu.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1926, Rv I 899/26.)
Žalobě rozloučené manželky proti manželi o placení výživného bylo oběma nižšími soudy vyhověno. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Žalovaný namítl v žalobní odpovědi, že žalobkyně se vzdala nároku na výživné v řízení o rozluku manželství, že on následkem toho se vzdal odvolání do rozsudku v onom sporu, a že žalobkyně v trestním řízení proti němu se vyjádřila, že se vzdává každé podpory a výživného od něho. O tom nabídl důkazy. Prvý soud jich neprovedl, zaujav právní stanovisko, že vzdání se výživného by spadalo pod pojem svatební smlouvy (§ 1217 obč. zák.), která by k účinnosti vyžadovala formy notářského spisu, a kteráž forma by mohla býti nahražena jenom vyjádřením do soudního protokolu. Spis o rozluku manželství že však neobsahuje takového vyjádření. Žalovaný vytýkal tomuto výroku v odvolání nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud rovněž neprovedl zmíněných důkazů a uvedl v rozsudku, že žalovaný sice tvrdí, že žalobkyně se vzdala nároku na výživné, ale že k tomu by bylo mohlo dojíti za projednávání sporu o rozluku manželství, kde by bylo stačilo zapsati vzdání se do soudního protokolu — což se nestalo — a potom že mohlo vzdání přijití k místu jenom smlouvou, která by spadala pod zákonná ustanovení o svatebních smlouvách a vyžadovala by ke své platnosti formy notářského — Čís. 6589 —
1873
spisu. Žalovaný v dovolání vytýká tomuto výroku nesprávné právní posouzení věci a následkem toho i vadu řízení, protože nebyly provedeny důkazy nabídnuté o shora zmíněné námitce. Dovolání je v tomto směru odůvodněno. Názoru odvolacího soudu nelze přisvědčiti potud, že zřeknutí se výživného žalobkyní, nestalo-li se za sporu o rozluku manželství a nebylo zapsáno do soudního protokolu, by spadalo pod pojem svatební smlouvy a vyžadovalo k platnosti formy notářského spisu. Dle §u 1217 obč. zák. jsou svatebními smlouvami smlouvy uzavřené o majetku v úmyslu na manželský sňatek, nebo jak praví Anders (Familienrecht, str. 41), smlouvy uzavřené mezi manžely nebo snoubenci nebo s třetími osobami v úmyslu manželského spojení (stejně Ehrenzweig, System des Privatrechtes, 11. str. 119, Mayr, Bürgerliches Recht, II. str. 36, Krasnopolski-Kafka, Familienrecht str. 147, a rozhodnutí sb. n. s. čís. 1020, 1233, 1618). Pod tento pojem zajisté nepadá smlouva mezi manžely o výživném, uzavřená za příčinou rozluky manželství. Smlouvy mezi manžely, jichž platnost jest podmíněna formou notářského spisu, jsou výčetmo uvedeny v §u 1 zák. z 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. Zřeknutí se (§ 1444 obč. zák.) zákonného nároku na výživné mezi nimi není. Toto nevyžaduje formy notářského spisu a může se státi smlouvou uzavřenou v jakékoli formě (Ehrenzweig 1. с. II. str. 330, Mayr, 1. с. II. 163, Sedláček, Obligační právo I. č. 558, rozhodnutí nová řada č. 5695, sb. n. s. 4633). Nižší soudy, zaujavše opačné stanovisko, posoudily věc nesprávně po právní stránce. To mělo za následek, že nepřipustily důkazů nabídnutých o zmíněné námitce žalovaného. Proto řízení v obou stolicích trpí vadou, která je způsobilá zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzení rozepře. Tuto vadu lze odstraniti jenom novým projednáním a rozsouzením.

Citace:

č. 6588. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 836-837.