Čís. 6378.

Věřitelstvu nelze soudem uložiti, by dalo správci úpadkové podstaty zálohu k vedení sporu.
(Rozh. ze dne 19. října 1926, R I 600/26.)
Úpadkový komisař uložil věřitelstvu, by složilo správci úpadkové podstaty zálohu k vedení odpůrčího sporu. Rekursní soud (vrchní — Čís. 6378 —
1472
zemský soud) napadené usnesení zrušil. Důvody: Povinnosti úpadkového správce stanoví § 81 konk. ř. a jest mezi nimi také jeho povinnost ku zjištění stavu podstaty a zajištění a vydobytí aktiv. Z této povinnosti vyplývá také jeho povinnost vésti případné spory odpůrci (§ 115 (3) konk. ř.) a útraty spory těmi vzešlé tvoří útraty podstaty, jichž zapravení děje se podle §§ 46 čís. 1, 47, 121 a 125 konk. ř., a stanoví zvláště § 125 (3) konk. ř. přípustnost záloh na nároky úpadkového správce. Následkem toho náleží úpadkovému správci, by především bez honoráře svůj úřad zastával a hotové výdaje zakládal, smí však dle řečeného vyžádati si zálohy dle § 125 (3) konk. ř. Naproti tomu nezná úpadkový řád povinnosti věřitelů (úpadkových věřitelů), skládati zálohy pro úpadkového správce na vedení sporů, a jest to také přirozeno, když se uváží, že i útraty sporů jsou útratami podstaty dle § 46 č. 1 konk. ř., jichž stanovení děje se pak k podanému účtu úpadkového správce (§§ 125 a 126 konk. ř.). Jediné případy složení záloh věřitelem neb věřiteli obsahují §§ 73 a 166 konk. ř., v nichž však — poněvadž tu jde o otázku zahájení nebo zrušení úpadku — jest ku rozhodování povolán úpadkový soud (§ 79 (2), 72, 168 konk. ř.). Pokud v napadeném usnesení se praví, že nelze zálohu úpadkovému správci vzhledem na stav věci odepříti, nemá tvrzení to v zákoně opory a, pokud jde o otázku, zda se úpadkový správce zavázal k vedení odpůrčího sporu se zálohou či bez ní, není otázka ta pro udělení příkazu k složení zálohy věřiteli rozhodnou, poněvadž úpadkový správce, jakmile jest odpůrci spor nutným, jest dle svého úřadu povinen spor ten včas zahájiti a jej vésti, aniž by byl oprávněn plnění této povinnosti činiti závislým od složení zálohy věřiteli pro tento jemu již dle zákona náležející úkon (§§ 81 a 115 (3) konk. ř.). Také dle § 126 (3) konk. ř. ujednání úpadkového správce s věřiteli o výši hotových výdajů, jakož i odměně za jeho přičinění jsou neplatna. Poněvadž dle řečeného schází zákonný podklad k nařízení věřitelům, by složili zálohu pro spor, bylo rekursu vyhověti a napadené usnesení zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správce úpadkové podstaty vytýká rekursnímu soudu, že nedbal těchto okolností: 1. že usnesením věřitelstva ze dne 4. ledna 1926 bylo mu uloženo, by podal odpůrci žalobu v širším rozsahu, než uznal za dobré a prospěšné pro věřitelstvo, totiž o neplatnost postupu faktur po 1. lednu 1925. 2. že v úpadkové podstatě není kromě sbírky mincí nemající ani poloviční ceny, úpadcem uvedené, a kromě odpůrčího nároku žalobou vymáhaného ani hotových peněz, ani jiného majetku, ze kterého by mohla býti poskytnuta záloha podle § 73 (2) a 125 (3) konk. řádu. Stěžovatel míní, že tato ustanovení platí obdobně i ve příčině hotových vydání, spojených s odpůrčí rozepří, a že, když věřitelstvo uložilo mu povinnost, by ve stanoveném rozsahu provedl odpůrčí rozepři, a tím vlastně vyvolalo provedení úpadkového řízení, neboť jinak by pro nedostatek jmění úpadek ani nemohl býti vyhlášen, jest věřitelstvo povinno dáti mu přiměřenou zálohu. Dále míní, že v nejkrajnějším případě postihuje — Čís. 6379 —
1473
tato povinnost ony věřitele, kteří navrhli vyhlášení úpadku, a to že byli všichni při vyrovnacím roku dne 29. května 1925 přítomní věřitelé, a že také již z pouhého zmocnění ku vedení sporu ve spojení s ustanovením advokátního řádu vyplývá zmocnitelova povinnost dáti zástupci přiměřenou zálohu na hotová vydání, když o to žádá. Posléze míní, že, když jsou útraty odpůrci rozepře útratami podstaty, smí úpadkový komisař právě proto na tyto útraty povoliti zálohy, zvláště není-li tu nijaké podstaty, a že by ustanovení § 125 (2) konk. řádu bylo illusorním, kdyby tato povinnost neměla postihnouti věřitele podle obdoby §§ 73 a 166 konk. řádu. Stěžovateli nelze dáti za pravdu. Předpisy § 73 (2) a 166 (2) konk. ř., podle kterých zásadně úpadek prováděn nesmí býti, není-li tu jmění, které by pravděpodobně stačilo k úhradě nákladů úpadkového řízení, k nimž podle § 46 čís. 1 konk. řádu náležejí i útraty odpůrčích sporů, se na tento případ nevztahují. Obcházením těchto ustanovení by bylo, kdyby věřitelům měla býti mimo rámec předpisu § 166 (2) konk. řádu ukládána soudem povinnost složiti zálohy z důvodu ad 2. uvedeného, neboť by tím byl mařen ochranný účel řečených ustanovení, že totiž, vyjde-li za úpadkového řízení na jevo, že jmění nestačí ke krytí nákladů úpadkového řízení, musí býti úpadek zrušen, leda že by dána byla přiměřená záloha na náklady (§ 73 (2) konk. řádu). Podle tohoto ustanovení jde o dobrovolné složení, k němuž věřitelé nemohou býti doháněni soudním příkazem. Poněvadž k dobrovolnému složení zálohy nedošlo, je lhostejno a nic na věci nemění stěžovatelem tvrzená okolnost, že usnesením věřitelstva ze dne 4. ledna 1926 bylo mu uloženo, by podal odpůrci žalobu v širším rozsahu, než uznal za dobré a prospěšné pro věřitelstvo, totiž o neplatnost postupu faktur po 1. lednu 1925, neboť to je vnitřní věcí těchto účastníků, vymyká se to však soudnímu zákroku v úpadkovém řízení.

Citace:

č. 6378. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 435-437.