Čís. 6405.

Mimořádně prudké zastavení vozu pouliční dráhy, jímž utrpěl cestující úraz, jest příhodou v dopravě podle §u 1 zákona o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.
Náhlé objevení se automobilu před vozem pouliční dráhy nelze po případě považovati za vyviňovací důvod podle §u 2 zák. Cestujícímu, utrpěvšímu úraz, nelze přičítati za zavinění, že stál na plošině, ač uvnitř vozu bylo s dostatek místa.
Předpis §u 46 nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., vztahuje se i na prostor před křižovatkou a to na takovou vzdálenost, by řidič mohl ihned zastaviti v nebezpečném prostoru samotné křižovatky.
(Rozh. ze dne 26. října 1926, Rv I 458/26.)
Vůz pouliční elektrické dráhy žalované společnosti prudce zastavil, by zabránil srážce s automobilem, jenž mu vjel na křižovatce do dráhy. Při prudkém zastavení vozu pouliční dráhy byl žalobce, stojící na plošině, poraněn. Žalobní nárok na náhradu škody, jejž uplatňoval žalobce proti společnosti pouliční dráhy, majitelce automobilu Alžbětě K-ové a řidiči automobilu Karlu J-ovi, neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud uznal, že žalobní nárok jest důvodem po právu.
Důvody:
Soud dovolací neshledává správným názor soudu odvolacího, že nejde zde o příhodu v dopravě a že proto první žalovaná za úraz žalobcův neodpovídá. Jest sice správným, že povaha provozu pouliční dráhy nese to sebou, že vyskytuje se u pouliční elektrické dráhy nutnost, by zastavila případně mimo zastávku a že proto takovéto zastavení samo o sobě ještě nelze považovati za úchylku od pravidelného provozu a tím za příhodu v dopravě. Při tom však nelze přehlédnouti, že takovéto i v pravidelném provozu se vyskytující zastavení vozu pouliční dráhy cestujícími obsazeného jest příhodou v dopravě, když se stane mimořádně prudce, — Čís. 6405 —
1529
takže cestující vydáni jsou tím nebezpečí úrazu, neboť, třebaže dopravní předpisy žalované pouliční elektrické dráhy nižšími soudy zjištěné řidiči nařizují, aby v případě nebezpečí, kde musí býti rychle zabrzděno, použil brzdících prostředků tak, aby ještě včas zastavil, přece musí i v takovémto případě řidič brzditi tak, aby z tohoto náhlého zabrzdění nevzniklo nebezpečí pro život nebo tělesnou bezpečnost dopravovaných osob. Mimořádně prudké zabrzdění a zastavení vozu pouliční elektrické dráhy, nižšími soudy zjištěné, sluší proto pokládati za příhodu v dopravě. Když tomu tak, sluší zabývati se dále otázkou, zda žalované pouliční dráze podařilo se prokázati některý z vyviňujících důvodů § 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. z. Soud dovolací také v tomto směru nesdílí názoru soudu odvolacího, že žalovaná prosta jest závazku k náhradě škody, poněvadž škoda žalobce zaviněna byla uliční frekvencí, zejména náhlým objevením se auta druhé žalované řízeného třetím žalovaným, neboť v tomto náhlém objevení se auta nelze v projednávaném případě spatřovati ani neodvratnou náhodu, ani neodvratitelné jednání osoby třetí, za které dráha neodpovídá. O vyviňujícím důvodu neodvratné náhody nebo neodvratitelného jednání osoby třetí nemůže v tomto případě býti řeči, poněvadž objevení se auta druhé žalované řízeného třetím žalovaným v ulici, křižující trať elektrické dráhy, řidič vozu elektrické dráhy dle zjištění soudu odvolacího na vzdálenost asi 10 metrů zpozoroval a měl dojem, že řidič automobilu bude moci ještě včas zastaviti. Okolnost tato musila řidiče vozu elektrické dráhy nutiti k tomu, by případné zabrzdění vozu elektrické dráhy připravil tak, aby k zjištěnému ostrému zastavení vozu nedošlo. Když řidič elektrického vozu této své povinnosti nedostál následkem svého mylného předpokladu, že řidič auta bude je moci ještě včas zastaviti, jde o zavinění jeho a nikoli o neodvratnou náhodu neb o neodvratitelné jednání osoby třetí. Na tom ničeho nemění, že k zabrzdění dalo podnět náhlé objevení se auta. Nerozhodno jest též, zda v tomto případě nedošlo ke srážce, jak odvolací soud praví, opravdové nebo skutečné vozu elektrické dráhy s autem, poněvadž při počátku dotyku mezi nimi již pohyb obou vozidel byl skončen, neboť přes to jde zde o příhodu v dopravě z důvodů svrchu uvedených. Ohledně chování se žalobce v době úrazu je nižšími soudy zjištěno, že žalobce stál na zadní plošině vozu elektrické dráhy, drže se ochranného řemene. Poněvadž okolnost, že žalobce v době trhnutí a ostrého zastavení vozu elektrické dráhy stál na plošině a neseděl ve voze, kde bylo dosti místa, samu o sobě dle platných předpisů nelze mu přičítati za zavinění úrazu a okolnost, že druhý na této plošině stojící cestující, ačkoliv zaujat byl čtením novin, k úrazu nepřišel, nemůže býti důkazem pro zavinění žalobcovo na jeho úrazu, není tu ani vyviňovacího důvodu samozavinění žalobce na jeho úrazu. Dovolání žalobcovo jeví se proto ohledně první žalované s hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. odůvodněným.
Pokud jde o žalovanou Alžbětu K-ovou, jako vlastnici automobilu a žalovaného Karla J-a, jeho řidiče, neshledává soud odvolací nárok žalobcův o náhradu škody ani proti nim odůvodněným, poněvadž sdílí názor soudu první stolice, že předpis § 46 ministerského nařízení ze dne — Čís. 6405 —
1530
28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. o rychlosti na křižovatkách se vztahuje jen na prostor, na kterém se komunikace bezprostředně přetínají nebo sbíhají, nikoli však na prostor před vlastní křižovatkou, poněvadž v té příčině policejní řád výslovně ničeho nepředpisuje a v důsledcích toho dle názoru nižších soudů schází jakýkoliv podklad pro stanovení, kam až chráněný prostor sahá. S tímto právním názorem soudu odvolacího nelze souhlasiti, neboť při něm jest výklad předpisu rychlosti jízdy automobilů na křižovatkách pojat příliš úzce. To plyne z toho, že dle § 46 nařízení má rychlost automobilu činiti nejvýše 6 km na místech, kde silnice jest nepřehledná, a že jako takové místo uvádí se mezi jiným také křižovatka, čímž jest vysloveno, že řidič automobilu jest povinen snížiti rychlost nejvýše na 6 km za hodinu již na takovou vzdálenost od křižovatky, by v nebezpečném prostoru křižovatkou samou daném mohl ihned zastaviti. Jest sice pravda, že rozsah tohoto nebezpečného prostoru není v nařízení ministerstva ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. přesně určen, podává se však sám sebou z toho, že řidič automobilu dle § 45 nařízení vždy musí býti pánem vozidla tak, by bezpečnost osob a cizího majetku neohrožoval, tedy že na křižovatkách musí zmírniti rychlost nejvýše na 6 km v té vzdálenosti od křižovatky, která mu umožňuje, by při vyskytnutí se překážky na křižovatce mohl ihned zastaviti. Kolik činí tato vzdálenost v tom kterém případě, nedá se všeobecně řešiti, nýbrž závisí od okolnosti případu, jako na př. od stavu silnice, jejího spádu nebo stoupání, nákladu vozidla atd. a jest proto přirozeno, že nařízení ji výslovně přesně neustanovilo, ježto ji ani přesně stanoviti nemohlo. Když tomu tak, měl v projednávaném případě dle zjištěných okolností řidič automobilu povinnost, aby přiměřeně zmírnil rychlost svého vozidla již v tom okamžiku, kdy ke křižovatce se blížil, a to na takovou vzdálenost od ní, by zjištěný spád silnice, ani její kluzkost, ani tíha nákladu na automobilu mu nemohla zabrániti, by nebyl pánem svého vozidla a ihned zastaviti nemohl. Této své povinnosti řidič automobilu nedostál, když, znaje místní poměry a spatřiv jedoucí vůz elektrické dráhy na vzdálenost 10 metrů od křižovatky, rychlost jízdy na 6 km nesnížil, nýbrž měl dle zjištění nižších soudů rychlost větší. Při posouzení tohoto zavinění řidiče automobilu na váhu nepadá, že podařilo se mu přes to, že měl rychlost větší než 6 km, automobil zastaviti tak těsně u kolejí elektrické dráhy, že motorový vůz elektrické dráhy do něho vrazil jen zcela slabě a automobil jen o několik centimetrů popostrčil. Neboť nelze říci, že mezi jízdou automobilu a úrazem žalobcovým není příčinné souvislosti, když je zjištěno, že k náhlému zabrzdění a ostrému zastavení vozu elektrické dráhy, které způsobily zranění žalobcovo, došlo jen proto, že řidič automobilu nemohl jej včas zastaviti tak, by řidič motorového vozu neměl příčiny k onomu ostrému zastavení vozu elektrické dráhy. Názor první žalované v dovolací odpovědi, že otázka příčinné souvislosti není otázkou právní, nýbrž ryze skutkovým zjištěním a proto přezkumu soudu dovolacího nepodléhá, není správným. Jest to otázka smíšená, jež se skládá ze složek skutkových a právních a již lze ve směru právním v dovolacím řízení přezkoumati. Okolnost, že brzdy automobilu byly v pořádku a že automobil sunul se i po zabrzdění následkem kluzkosti půdy a příkrého svahu, při posouzení viny řidiče automobilu na srážce není s to v tomto případě vinu tuto vyloučiti, poněvadž řidič jsa s místními poměry obeznámen musel s těmito okolnostmi počítati a měl proto povinnost rychlost auta již před křižovatkou zaříditi tak, by i za těchto poměrů byl pánem svého vozidla a mohl ihned zastaviti. Za tohoto stavu věci jest nárok žalobcův i proti žalovaným Alžbětě K-ové a Karlu J-ovi po právu, poněvadž z toho, co uvedeno, plyne, že tu není žádného vyviňovacího důvodu § 2 zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. Okolnost, nižšími soudy zjištěná, že řidič automobilu nemohl slyšeti zvonění řidiče vozu elektrické dráhy pro hluk motoru, padá na vrub zařízení automobilu nebo jeho řidiče, když bylo zjištěno nižšími soudy, že řidič vozu elektrické dráhy v osudné chvíli před křižovatkou dával opětovné znamení zvoncem a že zvonec vozu elektrické dráhy odpovídal předpisům. Jest tedy dovolání žalobce i ohledně žalovaných Alžběty K-ové a Karla J-a s hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. odůvodněno.

Citace:

č. 6405. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 492-495.