Čís. 6180.

Nařízení ze dne 15. prosince 1925, čís. 249 sb. z. a n. předpokládá, že peněžitý závazek vznikl (před 26. únorem 1919) ve starých rakousko-uherských korunách, a nevztahuje se na pohledávku ve stříbrné měně, požadovanou ve skutečném stříbře podle určité relace.
(Rozh. ze dne 14. července 1926, R I 614/26.)
Řízení o žalobě o zaplacení 8 000 fl. ve stříbře nebo 74 539 Kč 36 h soud prvé stoliсе k návrhu žalovaného přerušil podle §u 3 vládního nařízení ze dne 15. prosince 1925, čís. 249 sb. z. a n. Rekursní soud zamítl návrh žalovaného, by bylo řízení přerušeno. Důvody: Soud prvé stolice dovolávaje se na ustanovení § 1 vl. nař. ze dne 15. prosince 1925, čís. 249 sb. z. a n., vyhověl návrhu žalovaného na přerušení sporu. Dle tohoto ustanovení nemohou peněžní závazky v rakousko-uherských — Čís. 6180 —
korunách mezi fysickými osobami, z nichž jedna měla dne 26. února 1919 řádné bydliště na území jednoho a druhá řádné bydliště na území státu druhého, býti po dobu účinnosti tohoto vládního nařízení soudně vymáhány, pokud závazky tyto vznikly před 26. únorem 1919, anebo plynou ze smluv nebo jiných právních jednání z doby před 26. únorem 1919 a pokud jest spornou měna, ve které je tyto závazky plniti. Těchto podmínek zde není. Zažalovaná pohledávka byla poskytnuta v roce 1834 ve stříbrných mincích a bylo tehdy ujednáno, že je splatnou v těchže mincích nebo v mincích stejné vnitřní hodnoty, totiž v effektivním stříbře. Z toho plyne, že tu nejde o rakousko-uherské koruny, jak předpokládá shora citované ustanovení. Ale není tu také sporu o tom, v jaké měně má býti plněno, když strana žalovaná nabídla žalobkyni zaplacení částky v korunách československých a částku 16 800 Kč také složila u zemské banky a žalobkyně žádá zaplacení pohledávky 8 000 fl. konv. měny, která po přepočítání činí 74 539 Kč 30 h. Jedná se proto jen o to, zda žalobkyně je ve smyslu doložky o splacení dluhu oprávněna žádati zaplacení ve skutečném stříbře, které žalovaný neuznává, a následkem toho po přepočítání zapůjčené pohledávky 8 000 fl. konv. měny na československé koruny požadovati zažalovaných 74 539 Kč 30 h. Nebylo proto třeba spor přerušovati, nýbrž dlužno tuto otázku řešiti a dle toho pak rozhodnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud dovodil správně po právní stránce, že nejde v tomto sporu o peněžní závazek vzniklý ve starých rakousko-uherských korunách, ač vznikl před 26. únorem 1919. Vládní nařízení ze dne 15. prosince 1925, čís. 249 sb. z. a n. mělo na mysli jen uvedené peněžní závazky, jak jest nyní patrno z úmluvy mezi Čsl. republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách (sr. čl. 1 mluvící výslovně o peněžních závazcích, jež vznikly ve starých rakousko-uherských korunách). V tomto sporu jest zažalována pohledávka, jež vznikla a byla poskytnuta v jiné měně, a jest požadována v konvenční měně a ta ve skutečném stříbře podle určité relace, byvši přepočítána na Kč podle skutečné ceny stříbra. Stěžovatel dospívá k odchylnému právnímu náhledu jen tím, že pohledávku znějící na konvenční měnu přepočítává postupně podle zákonných předpisů na staré koruny rakousko-uherské, z nichž však pohledávka nevznikla.

Citace:

č. 6180. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 82-83.