Čís. 6214.

Každý svědek posledního pořízení musí připojiti ku svému podpisu dodatek, vyznačující jeho vlastnost jako svědka posledního pořízení neb aspoň znaménko odkazující ku stejnému dodatku jiného svědka, nestačí však podepsali-li se svědci posledního pořízení pod společný nadpis o svědecké doložce neb podepsal-li se i jen některý ze svědků na poslední vůli bez předepsané doložky. Přihlásil-li se k pozůstalosti dědic ze starší, avšak bezvadné závěti a dědic ze závěti pozdější, avšak postrádající podstatné formální náležitosti, jest tohoto poukázati na pořad práva.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1926, R II 236/26.)
K pozůstalosti po Viktorii D-ové přihlásil se Antonín D. na základě dědické smlouvy a vzájemné závěti a František N. na základě pozdější závěti. Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva Antonína D-a ohledně 1/4 pozůstalosti zůstavené k volnému pořízení. Důvody: V tomto případě bylo na pořad práva odkázati vdovce Antonína D., poněvadž se jeho přihláška opírá o vzájemnou závěť, zřízenou v roce 1901, kdežto František N. odůvodňuje svou přihlášku poslední vůlí, zřízenou krátce před smrtí zůstavitelky. Dále jde z §u 713 obč. zák. na jevo, že dřívější závěť se ruší pozdější závětí v celém svém obsahu, a — Čís. 6214 —
1181
právě v tomto případě tedy, kdy se jedná toliko o posouzení, který titul dědický za silnější má býti považován, je rozhodnou otázka doby, v níž byly závěti zřízeny. O vadě, poslední vůli ze dne 13. září 1923 vdovcem Antonínem D-em vytýkané, že totiž Josef V. se nepodepsal jako svědek poslední vůle, nemůže býti v tomto řízení rozhodováno, nýbrž teprve ve sporu o právo dědické. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: I rekursní stolice sdílí právní názor napadeného usnesení v otázce přidělení úlohy žalobcovy dle §u 126 nesp. říz. Jedná se tu o dvě závěti sobě odporující. V první závěti ze dne 9. května 1901 je za universálního dědice povolán (§ 1253 obč. zák.) Antonín D., v druhé závěti ze dne 13. září 1923 je František N. k celé pozůstalosti jako universální dědic povolán. Obě poslední vůle jsou zevně bezvadné. Ani mladší závěť ze dne 13. září 1923 nevykazuje zevních vad. Ovšem podepsali jen dva svědci s dodatkem »svědek«; třetí svědek Josef V. podepsal »Josef V., rolník«. Dle názoru rekursní stolice je touto formou vyhověno příkazu zákona (§ 579 obč. zák.), dle něhož svědkové poslední vůle, kterou dal zůstavitel napsati osobou jinou, musí podepsati s doložkou, která poukazuje na jejich svědecké poslání. Dle zprávy komise pro justiční obor bylo úmyslem zákonodárcovým při nové úpravě §u 579 obč. zák. řešiti otázku dříve spornou, zda stačí jako dodatek k podpisu svědků slova: »jako svědek«, či zda tu třeba použiti slov »jako svědek poslední vůle«. Vše to vysvítá i ze srovnání starého a nového znění §u 579 obč. zák. Dále chtěl zákonodárce touto úpravou §u 579 obč. zák. opříti se náklonnosti teorie a praxe, která pokládala takový dodatek podpisů svědků za zbytečný. Vyslovuje nynější § 579 obč. zák., že zmíněný dodatek k podpisům svědkům je nutným k platnosti závěti. Stěžovatel má za to, že zákon bezvýhradně žádá, aby každý svědek poslední vůle dodal k svému podpisu slova »jako svědek«. Avšak tento výklad nesouhlasí se slovným zněním zákona (§ 579 obč. zák.). Tento předpis žádá pouze, by svědkové podepsali s doložkou, která poukazuje na jich svědecké poslání. Stačí tedy, když svědci podepíší poslední vůli zůstavitelovu svým jménem, pokud jen pisatel závěti a svědek k svému podpisu dodal slova »jako svědek« (Ehrenzweig soustava II/2 str. 366). I v tomto případě podepsal pisatel závěti poslední vůli s dodatkem »jména podpisatel a svědek«. Ostatní dva svědci podepsali poslední vůli svým jménem, a to »Josef B., svědek«, a »Josef V., rolník«. Stačí tedy, když podpisy svědků poslední vůle vykazují jediný dodatek, který poukazuje na svědecké poslání všech svědků.
Nejvyšší soud poukázal na pořad práva Františka N-a proti Antonínu D-ovi k popření jeho dědického práva k jedné čtvrtině pozůstalosti zůstavené k volnému pořízení.
Důvody:
Rekursní soud na více místech uvádí správně, že dle §u 579 obč. zák. musí se svědci poslední vůle podepsati s doložkou, poukazující k jich vlastnosti jako svědků, avšak s nesprávným závěrem, že stačí, vykazují-li podpisy svědecké poslední vůle jediný dodatek, který poukazuje na svědecké poslání všech svědků. Ustanovení § 579 obč. zák. jest předpisem formálním, jejž dlužno vykládati přesně, to tím více, že tomu nasvědčuje nejen doslovné znění zákona, nýbrž i nutnost, by již z této zevní náležitosti bylo zjevno, že dodrženo bylo, čeho zákon vyžaduje k platnosti takové závěti, jež státi se má před třemi dožádanými svědky, kteří totiž byli s vůlí zůstavitelovou a vědomě jako svědci přítomní. Ze zprávy komise ke III. dílčí novele § 55 nemůže rekursní soud ničeho pro své stanovisko vyzískati, poněvadž týká se toliko formy doložky svědecké a stačí nyní jakýkoliv dodatek, poukazující však na tuto vlastnost svědkovu. Každý svědek musí tedy k svému podpisu připojiti dodatek vyznačující jeho vlastnost jako svědka poslední vůle neb aspoň znaménko odkazující ke stejnému dodatku jiného svědka, rozhodně však nestačí, podepsali-li se svědci posledního pořízení pod společný nadpis o doložce svědecké a podepsal-li se jen některý ze svědků na poslední vůli bez předepsané doložky. Nešetřil-li zůstavitel některé náležitosti, podepsané k platnosti posledního pořízení, jež není zůstavena výslovně pouhé opatrnosti, jest poslední vůle neplatná (§ 601 obč. zák.). Odporují-li si však dědické přihlášky ze závěti mezi sebou, musí na pořad práva odkázán býti ten z dědiců, kterýž by musil dříve zbaviti silnější důvod dědického práva svého odpůrce, aby mohl zjednati platnost svému právu dědickému (§ 126 nesp. říz.). Pozůstalý vdovec přihlásil se k pozůstalosti ze vzájemné závěti, zřízené ve formě notářského spisu, tedy v náležité formě (§ 1248 obč. zák.), pozůstalý synovec František N. však ze závěti sice novější, ale takové, jež ku své platnosti postrádá podstatné formální náležitosti a proto bylo mu přiděliti úlohu žalobce (srov. rozh. nejv. soudu č. 834, 1110, 1287, 1466, 1672, 4381 sb. n. s.).

Citace:

č. 6214. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 144-146.