Čís. 16701.

Pojem nemajetnosti podle § 143 obč. zák.
Za nemajetného ve smyslu uvedeného ustanovení jest pokládati nejen toho, kdo nemůže své dítě vyživovati, t. j. kdo není s to, aby bez ohrožení své vlastní výživy plnil výživné, nebo kdo jest vůbec nezpůsobilý nebo nedostatečně způsobilý k výdělečné činnosti, ale i toho, kdo přes to, že je způsobilý k výdělku, živiti je nechce, t. j. kdo se splnění zákonné vyživovací povinnosti protiprávně vyhýbá, takže u něho nejsou ve skutečnosti po ruce prostředky k ukojení výživy dítěte a dítě jest pro nemajetnost a nedostatečnou výdělečnou způsobilost jeho matky vydáno nouzi.
(Rozh. ze dne 10. února 1938, R I 1642/37.)
Srov. rozh. 2220, 9588 Sb. n. s.
Ježto se manželský otec nezletilého Otty R., narozeného dne 24. ledna 1932, po opuštění společné domácnosti nestaral ani o manželku ani o dítě, přes to, že mu bylo uloženo pravoplatným usnesením ze dne 29. října 1935 placení výživného na dítě 100 Kč měsíčně a že na něho byly vedena jak exekuce na svršky, tak exekuce na plat, a ježto i matka dítěte není s to, aby sama plnila se své strany výživné dítěti, navrhl kolisní opatrovník dítěte, aby bylo uloženo plnění výživného dítěti otcovskému dědovi Ottu R., který jest vlastníkem výnosných nemovitostí. Soud prvé stolice uložil otcovskému dědovi placení výživného 100 Kč měsíčně ode dne podání návrhu do 1. prosince 1941. Rekursní soud zamítl návrh.
Nejvyšší soud obnovil usnesení soudu prvé stolice. Důvody:
Není správný názor rekursního soudu, pokud nemajetností podle § 143 obč. zák. rozumí naprostou výdělečnou nezpůsobilost otcovu v tom smyslu, že zdravého, statného, práce schopného, třebas práce se štítícího a k výživě dítka povinného otce nelze pokládati ve smyslu řečeného zákonného ustanovení za nemajetného. Vždyť pracovní způsobilost otcova sama o sobě neopatří dítěti ještě možnost výživy, nemůže-li nebo nechce-li jí otec využíti, neboť v tom případě je bez prostředků k výživě.
Rekursní soud neprávem dovolává se na podporu svého stanoviska rozh. č. 9588 Sb. n. s., kde bylo vymáháno výživné na dědovi s otcovské strany, ač otec k výživě především povinný, měl plat, přesahující existenční minimum, na nějž exekuce dosud vedena nebyla, a že proto bylo lze se nadíti, že exekuce bude výsledná. Nejvyšší soud v důvodech onoho rozhodnutí schválil výslovně i důvody rozhodnutí bývalého vídeňského nejvyššího soudu, uveřejněného ve sbírce Gl. U. nová řada č. 3452, souhlasil tedy v zásadě s tím, že vyživovací povinnost otcovského děda nastane i tam, kde možné prostředky otcovy z jakýchkoliv příčin nelze postihnouti pro zákonné účely (výživu nezletilcovu). S hlediska zřejmého účelu a úmyslu uvedeného zákonného předpisu a s hlediska jím chráněného zájmu dětí, jenž jest především rozhodující, vyplývá, že zákon má v § 143 obč. zák. pod pojmem »nemajetnosti« na mysli takový stav, za něhož nelze opatřiti prostředky sloužící k úkoji vyživovací povinnosti dítka, která jest tak nutkavá, že nesnese odkladu, ihned, t. j. v poměrně krátké době. Je proto za nemajetného ve smyslu § 143 obč. zák. pokládati nejen toho, kdo není s to, aby bez ohrožení své vlastní výživy platil výživné, neb jest vůbec k výdělku nezpůsobilý, anebo nedostatečně způsobilý, ale i toho, kdo se své zákonné vyživovací povinnosti protiprávně vyhýbá, takže prostředky u něho ve skutečnosti pro děti nejsou po ruce a jeho dítky jsou proto při nemajetnosti a nedostatečné způsobilosti matčině k řádnému výdělku, vydány nouzi.
Podpůrná vyživovací povinnost stíhá podle § 143 obč. zák. rodiče otcovy nejen tehdy, když otec děti své živiti nemůže, ale i tehdy, když je živiti nechce a splnění tohoto závazku svým chováním trvale maří a matka dítka nemá sama sdostatek prostředků k slušné výživě a zaopatření dítka.
Když tedy nižší soudy zjistily, že otec dítka je zdravý, statný, práce schopný, ale práce se štítící člověk, který si řádného a pravidelného výdělku nehledí a své zákonné vyživovací povinnosti na dítko se zřejmě vyhýbá, a když i v příčině matky dítka bylo prvým soudem zjištěno, že nemůže toho času opatřiti si dosti prostředků, aby dítě uživila, neprávem měl rekursní soud za to, že pro nedostávající se »nemajetnost« otce dítka ve smyslu § 143 obč. zák. nenastala podpůrná vyživovací povinnost děda dítka Otto R. staršího. Napadené usnesení rekursního soudu odporuje tudíž zákonu a bylo proto obnoveno usnesení soudu stolice prvé.

Citace:

Rozhodnutí č. 2200. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 135-137.