Č. 11 115.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Podléhají t. zv. »tabáčníci« pojistné povinnosti podle § 2 zák. č. 221/24 Sb.?
(Nález ze dne 6. března 1934 č. 4432.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Mukačevě proti zemskému úřadu v Užhorodě o pojistné. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním výměrem ze 14. listopadu 1930 předepsala stěžující si okr. nemoc, pojišťovna v Mukačevu firmě Bratří H. pojistné nemocenské, invalidní a starobní v částce 8 649,50 Kč za 6 jejích tabáčníků. V důvodech uvedeno, že jmenovaní dělníci jsou u firmy zaměstnáni jako tabáčníci. Mzdou těchto tabáčníků je 50% docílené prodejní ceny roční tabákové úrody, což činilo v r. 1929 u jednotlivce 11 851 Kč 50 hal. Kromě této mzdy v hotovosti požívají tabáčníci i naturalií jako byt, 200 kg obilí a 1 000 m2 deputátního pozemku. V odvolání z tohoto výměru namítala firma, že tabáčníci nejsou jejími zaměstnanci, nýbrž spolupodnikateli, s nimiž byla uzavřena podnikatelská smlouva toho obsahu, že firma jim přenechá potřebné pozemky, připravené po zorání a hnojení, tabáčníci pak jsou povinni dodati pracovní sílu nutnou k pěstování tabáku. Za užívání bytu a stodoly jsou tabáčníci povinni nahraditi patřičnou hodnotu. Skutečnost, že firma vyplatila tabáčníkům jisté závdavky před nákupem tabáku, nezakládá poměr zaměstnavatelský, děje se to proto, aby si tábáčníci mohli opatřiti hmoty, potřebné k pěstění tabáku, aby pěstění řádně pokračovalo a tabáčníci měli zatím z čeho žiti. Nejde tu o mzdu, nýbrž o zálohu na zisk, připadající na polovičního tabáčníka z prodeje plodin. Mimo to nejde o stálé zaměstnání tabáčníků, kteří provozují tabáčnictví jako vedlejší zaměstnání. V závěru firma popřela, že by byla v jakémkoli poměru s tabáčníkem Vasilem F.
Rozhodnutím ze 16. dubna 1931 vyhověl městský notářský úřad v Mukačevu odvolání z těchto důvodů: Výslechem tabáčníků bylo zjištěno, že jsou resp. byli smluvně zavázáni pěstovati tabákovou révu na pozemcích jim firmou poskytnutých jako řádní hospodáři-tabáčníci. Semeno dostávají od ředitelství tabákové režie, jisté látky dodávají sami (pařeniště). Na hodnotě docíleného množství participují 50%. Z tohoto stavu věci došel úřad k závěru, že zmínění tabáčníci jsou spolupodnikatelé. Podnikatel podle národohospodářského pojmu jest osoba nebo soubor osob, spojujících kapitál a práce způsobem k účelné produkci potřebným na vlastní pěst, participují tedy na výsledcích podnikání a nesou risiko ztráty podle určeného poměru. Risiko ztráty v konkrétním případě záleží ve ztrátě dodaného kapitálu a dodané práce. Taková ztráta na př. v případě úplné neúrody postihuje firmu jako majitelku pozemků, tabákovou režii jako dodavatelku semena a tabáčníky jako dodavatele práce. Na risiku participují tabáčníci 50%. Není to pracovní, nýbrž smluvní podnikatelský poměr. Pracovní doba a forma práce též není smlouvou určena způsobem pro mzdové dělníky obvyklým. Tabáčníci pracují zcela samostatně, ovšem podle požadavků povahou produkce diktovaných, ale jinak libovolně jako řádní tabáční hospodáři. Nejsou v disposici firmy jako zaměstnavatele, nýbrž pod dozorem Samého hlavního spolupodnikatele odvolatele, aby s řádnou péčí konali povinnosti hospodáře a tím povinnosti smluvního spolupodnikatele. Tomuto pojetí poměru svědčí též okolnost, že tabáčníci si sami zjednávají nádeníky a je časem zaměstnávají, aby došli určitého účele — výsledku produkce. Podle § 2 pojišť. zák. jsou povinně pojištěni, kdo vykonávají práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského, pročež zmínění tabáčníci nepodléhají pojistné povinnosti.
Z tohoto rozhodnutí se odvolala stěžující si pojišťovna, jejímu odvolání však žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů rozhodnuti vzatého v odpor, poznamenav k důvodům odvolání:
V rozhodnutí vzatém v odpor mluví se vždy jen o spolupodnikaíelském poměru a nikde o poměru podnikatelském. Námitka v tom směru jest tedy úplně bezpodstatná. Percentuelně vyjádřeno, obnáší risiko obou stran na podniku zúčastněných 50%. Vésti důkaz o tom, zdali ve skutečnosti jest risiko majitele půdy větší nežli majitele práce, jest národohospodářské theoretisování, nemající pro posouzení otázky pojistné povinnosti majitele práce žádné důležitosti, neboť ve skutečnosti mohou nastati okolnosti, kdy risiko pociťuje bolestněji majitel půdy a jindy opět majitel práce. Za všech okolností objektivní a pravdivé maximy zde postaviti nelze. Bratří H. již ve svém odvolání tvrdili, že tabáčníkům na živobytí poskytované zálohy jdou na konto jejich podílů na konečném zisku, a tvrzení to nebylo nikým vyvráceno. Jest zcela lhostejno, kdo na venek na př. vůči státní tabákové nákupně vystupuje jako podnikatel. Poměr spolumajitelský jest rázu čistě soukromoprávního a jest lhostejno, kdo podnik na venek zastupuje. Tabáční zahradníci najímají si na svůj účet dělníky a jest tedy logicky nemyslitelno, aby jedna a táž osoba byla vzhledem k jednomu a témuž pracovnímu úkonu jednou zaměstnancem a po druhé zase zaměstnavatelem.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Podle ustanovení § 2 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb. jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního nebo učňovského a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Z tohoto ustanovení jde, že pojistná povinnost osoby pracující není připjata již k pouhému faktu vykonávání prací nebo služeb, nýbrž že práce nebo služby musí býti konány z určitého důvodu, právního titulu, jímž jest smluvený poměr pracovní, služební nebo učňovský.
Smluvený poměr pracovní (služební), který jest podle toho předpokladem pojistné povinnosti, zákon nedefinuje. Tento poměr není však ve své podstatě nic jiného, než poměr založený smlouvou služební, která vzniká podle § 1 zák. č. 244/22 Sb., zaváže-li se někdo na nějaký čas konati jinému služby. Podstatným pojmovým znakem smlouvy služební a tedy i poměru služebního jest vzájemný souhlas, záležející v tom, že jedna osoba — zaměstnanec — projevuje ochotu k určité práci (službám) a druhá osoba (zaměstnavatel) tuto pohotovost přijímá a jí disponuje, z čehož pak vyplývá poměr nadřízenosti a vázanosti zaměstnance na rozkazy zaměstnavatelovy.
V přítomném sporu dospěl žal. úřad k závěru, že tabáčníci, o které jde, vykonávají práce, jež pojišťovna prohlásila za pojištěním povinné, na základě poměru spolupodnikatelského, tedy poměru společenského. Tím popřel implicite existenci poměru služebního (pracovního), jenž jedině by mohl založiti pojistnou povinnost uvedených tabáčníkú.
Stížnost brojí proti názoru žal. úřadu, že jde o poměr spolupodnikatelský, poukazujíc k tomu, že firma Bratři H. poskytuje tabáčníkům kromě 50% zisku též naturální požitky, jako byty s pozemky pro jejich vlastní potřebu a výživu, což se při poměru spolupodnikatelském nevyskytuje.
K takto formulované námitce stížnosti jest uvésti, že vzhledem k nahoře cit. § 2 zák. č. 221/24 Sb. může býti předmětem sporu jen otázka, zda poměr, na jehož základě vykonávají tabáčníci práce, jež pojišťovna prohlašuje za povinně pojištěné, jest či není poměrem služebním (pracovním). Existence poměru služebního jest ovšem eo ipso vyloučena, je-li prokázáno, že jde o poměr spolupodnikatelský, naproti tomu však ze skutečnosti, že nejde o poměr spolupodnikatelský, neplyne ještě logicky nutně závěr, že jde o poměr služební. Nestačí proto stížnosti, aby proti stanovisku žal. úřadu, jenž v přítomném sporu neuznal poměr tabáčníků k firmě za služební, prohlásiv jej za spolupodnikatelský, dovozovala, že nejde o poměr spolupodnikatelský, nýbrž bylo by na stížnosti, aby positivně dokládala, že jde o poměr služební.
Toho však stížnost nahoře uvedeným obsahem nečiní, neboť se omezuje na námitku, že skutečnost, kterou tu uvádí, vylučuje existenci poměru spolupodnikatelského, aniž positivně dovozuje, že v poměru, o který jde, jsou dány ony znaky, jež jej podle toho, co dříve bylo vyloženo, charakterisují jako poměr služební. Vývodů tohoto obsahu nelze však shledati ani v další části stížnosti, jež praví, že se v přítomném případě jedná o vykonávání prací na základě smluvního poměru pracovního (služebního), který není než poměrem založeným služební smlouvou ve smyslu § 1151 o. z. o. a dokládá, že skutečností, že zaměstnancova odměna záleží v podílu na zisku, nepřestává služební poměr býti poměrem služebním, ač v dnešním případě měli tabáčníci kromě účasti na zisku též pevnou mzdu v naturáliích.
Stížnost tu prostě jednak tvrdí, jednak vychází z předpokladu, že poměr tabáčníků k firmě jest poměrem služebním, ač před tím nijakým způsobem nedovodila, že o takový poměr skutečně jde, neuvedši znaků, jež by podle výkladu dříve podaného poměr ten za služební prohlásiti dovolovaly. Dovozovala jediné, že poměr ten není poměrem spolupodnikatelským, z čehož však, jak již řečeno, neplyne ještě eo ipso, že musí jíti o poměr služební. Netřeba se proto otázkou, zda skutečnost stížností uváděná vylučuje existenci poměru spolupodnikatelského, vůbec zabývati a možno již na základě toho, co řečeno, zamítnouti stížnost pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 11115. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 579-582.