Důkaz pravdy a zmateční stížnost.

V praksi se stereotypně opakují nedostatky návrhů na důkaz pravdy a zmatečních stížností. Rozhodnutí nejvyššího soudu pro nepatrnost otázky nebývají uveřejňována.
Příklad:
O někom bylo uvedeno, že vědomě tvrdil nepravdu, nebo že jako úřední osoba jednal stranicky. Chtěje dosáhnouti beztrestnosti z důvodu důkazu pravdy, vedl obžalovaný důkaz o tom, že to, co tvrdil soukromý žalobce, nebylo pravdivé, pokud se týče důkaz o úředním úkonu, který byl podnětem pomluvy (že soudce vyhověl důkazním návrhům jedné strany, zamítl však návrhy druhé strany, že obecní starosta učinil trestní oznámení na příslušníky určité politické strany). Nalézací soud došel k závěru, že nebyla dokázána pravdivost pomluvy, ježto soukromý žalobce vůbec neučinil projev, jehož nepravdivost byla v pomluvě tvrzena, pokud se týče že napadená úřední osoba vůbec neprovedla onen úkon, jenž dal podnět k pomluvě.
Důkaz pravdy:
Pomluviti někoho lze nejen tím, že se o něm uvedou skutečnosti, jež jsou s hlediska cti závadné samy o sobě, ale i tím, že se určitému nezávadnému skutkovému ději dává jiná tvářnost, zejména že se činům někoho podkládají úmysly a pohnutky, jimiž se jednající řídil a které teprve z činu činí skutečnost cti se dotýkající.
Je proto třeba, dříve než se započne s důkazem pravdy, provésti rozbor pomluvy, aby mohlo býti posouzeno, v kterých skutečnostech pomluva záleží. Jen tak bude lze seznati, o pravdivosti kterých skutečností je třeba nabídnouti a provésti důkaz, aby se obžalovaný stal beztrestným podle § 6, odst. 2 a) zákona o ochraně cti.
Rozebírají-li se pomluvy nahoře uvedené, je zřejmé, že podstata jejich nezáleží v tom, že někdo tvrdil nepravdu, že soudce rozhodl o důkazních návrzích určitým způsobem, nebo že starosta učinil trestní oznámení, neboť tyto skutečnosti tvrzené v uvedených případech samy o sobě nemohou ohroziti čest někoho. Závažné je jediné, že se tvrzení nepravdy stalo vědomě nebo že pohnutkou úředního úkonu bylo stranické zaujetí.
Má-li se tudíž důkaz pravdy setkati s úspěchem, je třeba v takových případech vésti důkaz nejen o tom, že bylo jednáno tak, jak bylo tvrzeno v pomluvě, ale i o tom, že bylo tak jednáno vědomě nebo z pohnutek pomluvou naznačených.
Omezí-li se tu obžalovaný jediné na důkaz pouhých skutečností, jež jsou nezávadné s hlediska ochrany cti, neprovedl vše, čeho je třeba k důkazu pravdy; ježto nenabídl důkaz o podstatě pomluvy, je zcela zbytečné, prováděti navržené důkazy, neboť ani tenkráte, kdyby měly kladný výsledek, nebylo by lze dojíti k závěru, že se obžalovaný stal beztrestný z důvodu důkazu pravdy.
Zmateční stížnost:
Neprovede-li nalézací soud takto nedostatečně nabídnutý důkaz pravdy a uzná-li obžalovaného vinným, nelze úspěšně uplatniti zmatek podle čís. 4 § 281 tr. ř., neboť je nepochybně patrno, že formální vada nemohla na rozhodnutí působiti způsobem obžalovanému nepříznivým (§ 281, posl. odst. tr. ř.).
Provede-li nalézací soud takové důkazy a vysloví-li, že pravdivost uvedených skutečností nebyla prokázána, nelze napadnouti výrok o tom z důvodu zmatečnosti podle čís. 5, § 281 tr. ř., neboť se takový výrok netýká rozhodné skutečnosti, ježto podstatu pomluvy ponechává stranou.
Pochybené je též, dovolávati se teprve ve zmateční stížnosti skutečností, z nichž lze souditi, že bylo jednáno vědomě nebo z pohnutek pomluvou naznačených, neboť je podle § 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř. nepřípustné, uplatňovati novoty ve zrušovacím řízení a tak doháněti to, co bylo zameškáno před nalézacím soudem.
Fr. Poláček.

Citace:

č. 3576. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 467-468.