Čís. 15404.

Odpůrčí řád.
Lze odporovati zcizeni podniku (obchodu).
Právní význam změn způsobených jednak dalším provozem podniku, jednak jeho rozšířením.
(Rozh. ze dne 17. září 1936, Rv II 14/36.)
Podle přednesu žalobkyně uzavřel žalovaný s manželem žalobkyně Stanislavem H-em kupní smlouvu, dle níž prodal Stanislav H. žalovanému své povinnosti, a to ideální třetinu a železářský obchod se vším zařízením, inventářem a zbožím, to vše za 20000 Kč, kterážto částka prý byla vyplacena při podpisu kupní smlouvy. Nemovitosti ty mají cenu nejméně 150000 Kč, obchod 120000 Kč a jeho výnos činil 40000 Kč ročně. Tímto způsobem se Stanislav H. zbavil svého majetku, což učinil proto, aby se vyhnul placení výživného žalobkyni pro případ, že by došlo mezi nimi k rozvodu. Prozatímním' opatřením bylo uloženo Stanislavu H-ovi platiti žalobkyni výživné 310 Kč měsíčně. Ježto Stanislav H. žalobkyni neplnil, vedla proti němu žalobkyně pro výživné exekuci, avšak marně. Na výživném dluží Stanislav H. žalobkyni 3905 Kč 52 h. O úmyslu Stanislava H-a zkrátiti žalobkyni žalovaný Arnošt H. věděl, věděti musil a věděti mohl. To bylo patrno již z toho, že kupní a převodní hodnota byla smluvena směšně nízkou částkou 20000 Kč a mimo to žalovaný v prosinci 1929 a v lednu 1930 zejména bydlel se žalobkyni a Stanislavem H-em ve společném domě a společné se Stanislavem H-em plán na zkrácení žalobkyně zosnoval. Žalovaný také v době, kdy obchod na sebe převáděl, ani obchodníkem nebyl, ani žádných peněz neměl. Žalobkyně se proto domáhá výroku, že kupní smlouva jest proti ní bezúčinnou a že žalovaný jest povinen trpěti, by na nemovitostech jím od Stanislava H-a koupených byla vedena exekuce pro vykonatelnou pohledávku žalobkyně, již má na výživném proti Stanislavu H-ovi. Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jako vadu řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) a rozpor se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.) vytýká žalovaný, že ani odvolací soud nevyšetřil provedením důkazů žalovaným nabízených a po případě použitím práva podle § 182 c. ř. s. — zevrubně, zda kupní cena za majetek převedený na žalovaného byla přiměřená jeho skutečné hodnotě, a že odvolací soud nepřihlížel ani k tomu, že všechny nemovitosti převedené na žalovaného byly zatíženy právem doživotní výměny pro manžele Antonína a Teklu H. a právem doživotního užívání pro Jana H., ač prý jde o okolnosti závažné pro řešení otázky, zda tu jest zkrácení věřitelů předpokládané ustanovením § 2 čís. 3 odp. ř. Předpokladem odporování podle § 2 odp. ř. jest ovšem zkrácení odporujícího věřitele, ale jen v tom smyslu, že odporování jest způsobilé přivoditi buď úplné nebo částečné uspokojení odporujícího věřitele anebo je aspoň ulehčiti nebo uspíšiti. Stačí, zvýší-li bezúčinnost kupu možnost sáhnouti za účelem vedení exekuce na takové majetkové části, které odporovatelným jednáním z majetku dlužníka již vyšly, přivodí-li pro odporujícího věřitele příznivější situaci, než byla před odporováním. Není však třeba, by byl přímý vztah mezi jednáním odporovatelným a zmenšenou vyhlídkou nastalou tímto jednáním, a jest proto lhostejno, zda byl účinek ten již dán předem, když došlo k odporovatelnému jednání (ježto jím vyšla z majetku dlužníka větší hodnota než hodnota toho, co jim bylo pro dlužníka získáno), či zda nastal teprve pozdějším jednáním dlužníkovým, který na př. peníze utržené za prodané majetkové kusy spotřeboval nebo zatajil a věřitele neuspokojil (rozh. Sb. n. s. čís. 5185, 10691 a j.). I kdyby tedy dlužník Stanislav H. byl od žalovaného obdržel přiměřenou vzájemnou hodnotu za postoupený majetek, byla by přes to žalobkyně zkrácena odporovatelným jednáním dlužníkovým, ježto dlužník žalobkyni z obdržených peněz nic nezaplatil a její exekuce na jmění dlužníkovo byla marná. Že však odporování zvyšuje pro žalobkyni možnost uspokojení, žalovaný ani nepopírá a jest ostatně zřejmé již z toho, že odporování umožňuje žalobci exekuci jednak na obchod se skladem zboží podle nesporného přednesu stran dosti značným, a jednak na nemovitosti, na nichž v době poznámky odpůrčí žaloby (a jen tato doba přichází v úvahu vzhledem k § 20, odst. (2) odpr. ř.) nevázly žádné knihovní dluhy. Nemovitosti jsou arciť zatíženy právem doživotní výměny pro manžely Antonína a Teklu H. a právem doživotního užívání pro Jana H. a neposkytují důsledkem toho vlastníku nyní žádného užitku. Leč byť i uživatelé byli poměrně mladí, jak dovolání tvrdí, jde přece jen o břemena obmezeného trvání, jež odpadnou nejpozději úmrtím uživatelů. Nelze proto souhlasiti s dovoláním ani, pokud tvrdí, že pravá a spravedlivá kupní cena za tyto nemovitosti je zaplacena již pouhým převzetím zmíněných břemen, lze naopak právem očekávati, že při případné dražbě, při níž musí zmíněná břemena vzhledem k svému pořadí býti převzata bez započtení na nejvyšší podání (§ 150 ex. ř.), bude za jistotu budoucích užitků dána přiměřená vzájemná hodnota, a že žalobkyně bude z ní při svém příznivém pořadí alespoň částečně uspokojena. Vytýká-li žalovaný dále, že žalobkyně nebyla zkrácena, ježto může dosáhnouti uspokojení z pohledávky Stanislava H. za ním na zaplacení kupní ceny, a ježto nežádala o vyjevovací přísahu za účelem zjištění, zda dlužník má ještě ony hotovosti a pohledávky, jež podle vlastního tvrzení žalobkyně prý měl v době odstupu svého obchodu, přehlíží, že sám jako strana tvrdil, že je se Stanislavem H. vyrovnán, a že zkrácení nastává i tehdy, byl-li odporovatelným jednáním zásah na jmění dlužníkovo jen ztížen, co v souzené věci bylo, jak viděti z toho, že exekuce proti dlužníkovi byla marná. Není ani třeba, by věřitel vyčerpal všechny možné exekuční prostředky, najmě dokonce i prostředek vyjevovací přísahy (rozh. Sb. n. s. čís. 4912, 10591). Dovolání vytýká dále s hlediska § 503 čís. 2 a 4 c. ř. s., že odvolací soud přešel bez povšimnutí námitku žalovanými prý uplatněnou, že by žalobkyně byla bezdůvodně obohacena, kdyby její žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu, poněvadž dům, Jehož žalovaný nabyl odporovatelným jednáním, byl jím adaptován a stoupl tedy v ceně a poněvadž také v převedeném obchodě jsou zcela nové jiné věci a v daleko větším množství. Leč námitku zhodnocení domu a obchodu žalovaný v odvolání vůbec neuplatňoval a nelze ji z vývodů odvolání ani logicky vyčisti. Odvolací soud, který přezkoumává rozsudek prvního soudu jen v rámci uplatňovaných odvolacích návrhů a důvodů a nemůže hleděti k okolnostem v odvolání neuplatněným (§§ 462 a 467 čís. 3 c. ř. s.), neměl proto příčiny ani možnosti, by se zmíněnou otázkou obíral a tím méně má tuto možnost soud dovolací, jehož úkolem jest, nehledí-li se k případné zmatečnosti, jíž jest v každém období řízení dbáti z úřadu, omezen jen na přezkum, zda odvolací soud rozhodl správně o odvolání. Žalovaný se zmínil v odvolání jen o tom, že dnes není v jeho obchodě onoho zařízení a onoho zboží, které bylo na něho převedeno právním jednáním, jemuž žalobkyně odporuje, a tento přednes směřoval jen k odůvodnění jeho námitky, že žalobní prosba, by byl uznán povinným trpěti exekuci na obchod železářským zbožím a zejména na předměty v tomto obchodě umístěné, jest naprosto nejasná, neúplná a nesprávná, že žalobkyně byla by v žalobní žádostí musila vyjmenovati předměty, na které žalovaný má trpěti exekuci, ježto, kdyby nyní byl odsouzen, jak to žalobkyně žádá, byl by nucen trpěti exekuci i na předměty, jichž se odporovatelný převod vůbec netýkal. S touto námitkou se odvolací soud zabýval a shledal ji právem za neopodstatněnou. Slovy »obchod železářským' zbožím, který byl dříve veden na jméno Stanislava H. a nyní jest veden na jméno žalovaného« a »předměty v obchodě tom se nalézající« jest předmět odpůrčí žaloby dostatečně individualisován, neboť lze z nich bezpečně seznati, na které věci má žalovaný trpěti exekuci. Nemůže proto býti řeči o tom, že žalobní prosba jest v tomto směru nejasná a neurčitá. Jde tu jen o to, zda žalobní prosba tak širokého rozsahu jest po stránce hmotněprávní odůvodněna, když v obchodě, jenž má býti postižen exekucí žalobkyně, jsou nyní zcela nové jiné věci, než tam byly v době, kdy došlo k odporovatelnému jednání a když podle povahy věci do doby, kdy 'dojde k exekuci žalobkyně, nastanou ještě další změny. Leč k této otázce nutno přisvědčiti. Z ustanovení § 13, odst. (1) odp. ř. v souvislosti s § 1 odp. ř. plyne, že se odpůrčí nárok mimo konkurs jako podpůrný prostředek k exekučnímu vymáhání pohledávky věřitele může vztahovati na všechen majetek dlužníkův odporovatelným jednáním zcizený, který jest podroben exekuci, a že se tudíž může vztahovati i na obchod (podnik) dlužníka, byl-li takto zcizen, poněvadž jde o majetek, jenž jest podle § 341 ex. ř. podroben exekuci. Jest podstatným znakem obchodu (podniku) ve smyslu § 341 ex. ř., že předměty, z nichž se skládá, zejména zboží v něm umístěné, podléhá při řádném jeho provozování stálé změně, ale ježto jde o hromadnou věc ve smyslu § 302 obč. zák., zůstane obchod (podnik) přes takové změny s právního hlediska vždy týž a všechna práva k němu nabytá zasahují vše, co přibude, a přestávají u věcí, které odpadnou. Dodatečné, řádným provozem způsobené změny v předmětech, z nichž se obchod skládá, nemůže proto odpůrčímu nároku na něj se vztahujícímu býti na újmu, a to ani tehdy, byl-li obchod řádným provozemi rozšířen, neboť podle § 13, odst. (2) odp. ř. se pokládá ten, kdo jest zavázán plniti podle odpůrčího řádu za nepoctivého držitele a je tudíž podle § 335 obč. zák. povinen, aby vydal odporujícímu věřiteli všechen užitek, kterého držbou obchodu nabyl, tudíž také přírůstek docílený řádným provozováním obchodu. Dovolání ovšem uplatňuje zřejmým náznakem, že v souzené věci nejde jen o změny způsobené řádným provozováním obchodu, nýbrž o mimořádné jeho rozšíření novými investicemi. Tím uplatňuje žalovaný v podstatě, že učinil na obchod náklad. Avšak, je-li tomu skutečně tak, mohl by po případě uplatňovati nárok na náhradu tohoto nákladu jako jednatel bez příkazu (§ 13, odst. (2) odp. ř. a § 336 obč. zák.), takový nárok však v první stolici neuplatnil a také v odvolání se o něm, jak již řečeno, nezmínil, a dovolací soud nemůže se proto s touto otázkou zabývati. S dovoláním nelze souhlasiti ani, pokud dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s. napadá názor odvolacího soudu, že se žalovanému nezdařil důkaz, že mu úmysl Stanislava H. zkrátiti žalobkyni nebyl znám, ani znám býti nemusel. Otázka, koho stíhá průvodní břímě, zda dlužník měl zkracovati úmysl čili nic, měla by jen tehdy právní význam, kdyby nižší soudy nebyly bývaly s to, aby tuto okolnost zjistily, a bylo by řešiti otázku, zda nedostatek takového zjištění jde na vrub žalobkyně nebo žalovaného. V souzené věci nižší soudy přímo zjistily, že dlužník Stanislav H. měl zkracovací úmysl a jest tudíž zcela zbytečné se tázati, koho stíhalo průvodní břímě v tomto směru. V souzené věci nižší soudy usoudily, že Stanislav H. měl zkracovací úmysl a že žalovanému byl tento zkracovací úmysl přímo znám, a to hlavně proto, že ani žalovaný, ani Stanislav H. nemohli vysvětlili, za jakých okolností došlo k převodu majetku, jemuž žalobkyně odporuje, ani za jakou cenu byl majetek převeden, ani jakým způsobem byla kupní cena vyrovnána, z čehož nižší soudy usoudily, že převod majetku byl ujednán mezi Stanislavem H. a žalovaným, jen za tím účelem, by Stanislav H. byl zbaven veškerého movitého a nemovitého majetku, aby v případě jeho podlehnutí v manželském sporu, který pro neshody se žalobkyni očekával, žalobkyni na alimentech zkrátil. Úsudek nižších soudů, že Stanislav H, měl úmysl zkrátiti žalobkyni a že žalovanému byl tento úmysl znám, jest logicky správně dovožen ze zjištěných skutečností a neobstojí výtka dovolání, že nižší soudy posoudily po této stránce věc nesprávně.

Citace:

Střetnutí se postupu pohledávky a její exekuční zabavení; § 307 ex. ř.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1933, svazek/ročník 72, číslo/sešit 5, s. 178-180.