Čís. 6109.

Tisková oprava není zásadně vyloučena z možných způsobů přiměřeného zadostiučinění (§ 9, odst. 3 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n.). Řešiti otázku, kdy ji lze za ně považovati, je ponecháno úvaze soudu. Při tom je bez významu, zda obžalovaný nahradil soukromému žalobci útraty, vzešlé mu po jejím uveřejnění; rovněž, zda si opravující zároveň vyhradil trestní stíhání.
Zákon nežádá, aby bylo zadostiučinění poskytnuto z vlastní iniciativy pachatelovy.
Opakování činu ve smyslu § 9, odst. 3, posl. věta zákona o ochraně cti nelze spatřovati v tom, že si obžalovaný vyhradil nastoupiti důkaz pravdy.
Okolnost, že obžalovaný nenavrhl řízení ve smyslu § 26 zákona o ochraně cti, nebrání v upuštění od potrestání podle § 9, odst. 3 téhož zákona.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1938, Zm I 402/37.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost soukromých obžalobců M. a N. do rozsudku krajského soudu jako soudu kmetského, jímž byl obžalovaný vinným uznán přestupkem zanedbání povinné péče podle § 4 zákona čís. 124/1924 Sb. z. a n. ve znění vyhlášky ministra spravedlnosti čís. 145/1933 Sb. z. a n. a zamítl odvolání soukromých obžalobců z téhož rozsudku, pokud napadalo výrok, jímž bylo podle § 9, odst. 3 zákona o ochraně cti upuštěno od uložení trestu.
Z důvodů:
Odvolání soukromých obžalobců z výroku o upuštění od potrestání není oprávněno. Neprávem namítá odvolání, že tiskovou opravu nelze vůbec považovati za přiměřené zadostučinění ve smyslu § 9, odst. 3 zákona o ochraně cti. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu tohoto zákona (tisk. čís. 830 posl. sněmovny, 1930, str. 23) se výslovně uvádí: »Pokud jde o trestné činy, spáchané tiskem, bylo by ještě podotknouti, že i u nich může býti zadostiučinění poskytnuto již dříve než před soudním jednáním o smír, tak zejména ve formě opravy urážlivé zprávy. Je sice správné, že do platného zákona o ochraně cti (§ 26, odst. 2) nebyla pojata poslední věta druhého odstavce § 21 vládního návrhu, podle níž mělo býti ustanoveno, že za předpokladů tam uvedených může soud za přiměřené zadostiučinění pokládati též uveřejnění tiskové opravy. Než ani v ustanoveních platného zákona o ochraně cti, ani v jeho materiáliích (srov. též obsah zprávy iistavně-právního výboru o vládním návrhu zákona o ochraně cti, tisk čís. 2268 posl. sněmovny, 1933) není opor pro názor, že vynecháním oné věty vládního návrhu měla býti tisková oprava zásadně vyloučena z možných způsobů přiměřeného zadostiučinění. Naopak dlužno míti za to, že řešení otázky, zda a za jakých okolností lze uveřejnění tiskové opravy v tom kterém případě považovati za přiměřené zadostiučinění, mělo býti ponecháno úvaze soudu.
Odvolání nelze však přisvědčiti, ani pokud namítá, že z doslovného znění § 9 zákona o ochraně cti plyne, že zákon má na mysli zadostiučinění spontánní, poskytnuté z vlastní iniciativy, a že proto nelze zadostiučinění spatřovati v uveřejnění opravy na žádost dotčeného ve smyslu § 11 zákona čís. 126/1933 Sb. z. a n., kterou odpovědný redaktor uveřejniti musí, nechce-li se vydati v nebezpečí trestního stíhání a odsouzení podle předpisů tiskového zákona. Nesprávnost tohoto názoru plyne z úvahy, že podle § 9, odst. 1, čís. 2 zákona o ochraně cti soud nejen může, ale musí upustiti od uložení trestu, když vinník po zahájení trestního řízení v určené lhůtě splnil rozhodnutí soudu o přiměřeném zadostiučinění podle § 26 téhož zákona, ač i v takovém případě sotva lze mluviti o zadostiučinění, poskytnutém z vlastního popudu. Neprávem poukazuje odvolání též na předpis prvního odstavce § 11 zákona čís. 126/1933 Sb. z. a n. ve znění podle článku VI zákona čís. 140/1934 Sb. z. a n., podle něhož ten, koho se dotýká zpráva v periodickém tiskopise, může se v tiskové opravě omeziti též na oznámení, že pro obsah zprávy podal žádost za trestní stíhání. Neboť z tohoto ustanovení nelze nic získai! pro řešení otázky, zda a nakolik v uveřejnění tiskové opravy, která se neomezuje na takové oznámení, možno spatřovati přiměřené zadostiučinění. Vývodům odvolání se nepodařilo vyvrátili správnost úsudku kmetského soudu, že v souzeném případě obžalovaný jako odpovědný redaktor časopisu »R. K.« poskytl soukromým obžalobám ve smyslu ustanovení § 9, odst. 3 zákona o ochraně cti přiměřené zadostiučinění obšírnou tiskovou opravou, kterou k jejich žádosti v tomto časopisu uveřejnil. Nelze přisvědčiti námitce odvolání, že se oprava netýkala celého obsahu pozastaveného článku, nýbrž jen určité části jeho a že zejména nebylo opraveno tvrzení, obsažené ve větách závadného článku, kde se praví, že výzva k plundrování zásob obilnin jest útokem na bezpečnost republiky a že tuto protistátní činnost provádí konsumní spolek »V.«, což prý je patrno z toho, že se v posledním odstavci tiskové opravy uvádí, že v té příčině podali soukromí obžalobci návrh na trestní stíhání odpovědného redaktora časopisu »R. K.«. V uveřejněné tiskové opravě se obšírně dovozuje nesprávnost tvrzení pozastaveného článku, že konsumní spolek »V.« rozesílá po republice k podpisu resoluce, jimiž je obecenstvo vybízeno v pravém slova smyslu k rabování zásob obilnin. Tím bylo vyvráceno též tvrzení článku, že šlo o výzvu k plundrování zásob obilnin, a že v tom nutno spatřovati útok na bezpečnost republiky a činnost protistátní prováděnou družstvem »V.«. Že si soukromí obžalobci zároveň vyhradili trestní stíhání odpovědného redaktora časopisu, nemá významu pro řešení otázky, zda v uveřejnění opravy lze spatřovati přiměřené zadostiučinění. Závěr o přiměřenosti zadostiučinění, poskytnutého ve formě obšírné tiskové opravy, jest odůvodněn jak povahou toho, co bylo tvrzeno v pozastaveném článku, tak i tím, že podle zjištění rozsudku šlo u obžalovaného redaktora o pouhou nedbalost.
Neobstojí ani námitka odvolání, že v uveřejnění tiskové opravy nelze spatřovati zadostiučinění pro soukromé obžalobce, poněvadž prý oprava nebyla uveřejněna na jejich žádost, nýbrž k žádosti družstva »V.« jako právnické osoby, při čemž soukromí obžalobci podepsali opravu nikoli vlastním jménem, nýbrž jako předseda a ředitel družstva. Na tom s naznačeného hlediska nesejde, uváží-li se, že též inkriminovaným obsahem článku, směřujícím proti družstvu, mohli se soukromí obžalobci cítiti na své cti dotčeni jen jako vedoucí činitelé družstva. V tom, že si obžalovaný při svém zodpovědném výslechu vyhradil nastoupiti důkaz pravdy o okolnostech, uvedených v pozastaveném článku, nelze spatřovati opakování činu, jež by 108/1933 sb., § 9.3"podle poslední věty třetího odstavce § 9 zákona o ochraně cti bránilo tomu, aby bylo lze mluviti o přiměřeném zadostiučinění a aby z tohoto důvodu bylo upuštěno od uložení trestu. Tomu není na překážku ani, že obžalovaný při jednání o smír neučinil návrh ve smyslu § 26 zákona o ochraně cti, neboť to je sice právem kterékoli strany a zúčastněné osoby, tedy i obviněného, který arci musí učiniti příslušný návrh, chce-li dosíci výhody podle § 9, odst. 1, čís. 2 zákona o ochraně cti, t. j. obligatorního upuštění od potrestání v případě, že vinník ve lhůtě k tomu určené splnil rozhodnutí podle § 26 (nebo rozhodnutí to v částech, jichž splnění záviselo na vůli odpůrce, pro jeho bezdůvodný odpor splniti nemohl). Že by však v případě, kde obžalovaný neučinil návrh ve smyslu § 26 zákona o ochraně cti, nebylo lze použíti ustanovení třetího odstavce § 9 téhož zákona, podle něhož soud může upustiti od uložení trestu, jestliže vinník poskytl tomu, komu bylo ublíženo, nejpozději před začátkem hlavního přelíčení zadostiučinění, které nalézací soud uzná za přiměřené, nelze dovoditi ani ze znění zákona, ani z jeho materialií.
Pro otázku, zda obžalovaný uveřejněním tiskové opravy poskytl soukromým obžalobcům přiměřené zadostiučinění a zda je proto odůvodněno upuštění od uložení trestu podle § 9, odst. 3 zákona o ochraně cti, je konečně i bez významu, zda obžalovaný nahradil soukromým obžalobcům útraty, vzešlé do doby uveřejnění opravy, neboť z povahy zadostiučinění a ze stylisace zákona, jenž i v § 26 mluví o přiměřeném zadostiučinění vždy odděleně od otázky náhrady útrat, vyplývá, že tato okolnost pro úsudek o přiměřenosti zadostiučinění nerozhoduje. Bylo proto odvolání z výroku o upuštění od potrestání zamítnouti jako neodůvodněné.

Citace:

Čís. 6109. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 58-61.