Čís. 4405.

Zjednatelem vraždy (§ 135 č. 3, 136 tr. zák.) jest, kdo vyvolal v napotomním vrahu dosud jím nepojatý zlý úmysl někoho usmrtiti, aniž záleží na tom, zda byl úmysl ten vyvolán působením pachatele na vůli nebo na cit člověka, který se z příčiny tohoto působení stal — jak pachatel zamýšlel — vrahem.
Vzdálenější spoluvinou neb účastí po rozumu § 137 tr. zák. jest jen činnost pachatele, který způsobem v § 5 tr. zák. naznačeným vražedný úmysl v pachateli teprve nevyvolává, nýbrž vraha ve vražedném úmyslu, bez působení pachatelova (před jeho působením) již pojatém jen utvrzuje.
Nakolik nejde o zmatek čís. 6 § 344 tr. ř., nebyla-li k hlavní otázce na spoluvinu na vraždě zjednané dána eventuální otázka na vzdálenější spoluvinu po rozumu § 137 tr. zák.
(Rozh. ze dne 22. dubna 1932, Zm I 197/32.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni jako soudu porotního ze dne 13. listopadu 1931, jímž byl stěžovatel uznán spoluvinným na zločinu vraždy zjednané podle §§ 5, 134, 135 čís. 3 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Jako zmatek čís. 6 § 344 tr. ř. vytýká zmateční stížnost, že nebyla porotcům dána náhradní otázka na vzdálenější spoluvinu obžalovaného P-y ve smyslu § 137 tr. zák. na vraždě spáchané spoluobžalovaným N-em. Tvrzení zavazující soud k této otázce shledává stížnost v několika výrocích spoluobžalovaného N-a, zaznamenaných v protokole (při hlavním přelíčení čteném) o jeho zodpovědném výslechu, potvrzujících v podstatě, že stěžovatel projevoval jednak přání, by (zavražděná pak) G-ová byla již pryč, jednak stesky nad tím, co musí G-ové platiti, a názor, že by se zmizením G-ové podstatně zlepšily jeho poměry, a to i ve prospěch N-ův. Lze ponechati stranou, že i s hlediska § 320 tr. ř. jest učiniti podkladem výkladu celé tvrzení souvislé, nikoliv jen ojedinělé věty ze souvislosti vytržené, a že N. souvisle s výroky stížností uplatňovanými, ba někdy takřka jedním dechem udal, že ho stěžovatel k vraždě navedl. Není ani třeba úvah o tom, zda nebyly dotčené, v protokole osvědčené projevy obžalovaného N-a odvolány a zda nepozbyly významu i pro dosah § 320 tr. ř. (srovnej rozh. čís. 1723 sb. n. s.) tím, že při hlavním přelíčení N. předem odepřel výpověď, a pak v pozdějším doznání — neopakovav údaje, o které jde — důsledně tvrdil, že mu stěžovatel říkal, by G-ovou zabil, by ji dvakráte nebo třikráte udeřil do hlavy, by to udělal a že ho přímo sváděl několikráte k zavraždění Markéty G-ové. Neboť stížnost řídí se v oné výtce zřejmě názorem, že u intellektuální spoluviny a účasti je vzdálenějším spoluvinníkem a účastníkem, kdo nepůsobil bezprostředně na vůli, nýbrž jen na cit vraha, jehož vražedný úmysl nevzešel takto z působení pachatelova ihned a přímo, nýbrž teprve prostřednictvím duševních úkonů, k jejichž vývinu dal pachatel podnět vyvoláním hnutí citového (zlosti, nenávisti, závisti, soustrasti a pod.). Stížnost je na omylu. Zjednatelem vraždy, trestným podle § 136 tr. zák. jest (§ 135 čís. 3), kdo vraha k vraždě najal, nebo jakýmkoliv jiným způsobem pohnul, tudíž kterýkoliv intellektuální původce vraždy, kdo vyvolal v napotomním vrahu dosud jím nepojatý zlý úmysl jinou osobu usmrtiti, aniž záleží na tom, zda byl úmysl ten vyvolán působením pachatele na vůli nebo na cit člověka, který se z příčiny tohoto působení stal — jak pachatel zamýšlel — vrahem. Vzdálenější spoluvinou neb účastí po rozumu § 137 tr. zák. jest jen intellektuální pomoc, činnost pachatele, který způsobem v § 5 tr. zák. naznačeným — příkazem, radou, poučením, schvalováním — vražedný úmysl v pachateli teprve nevyvolává, nýbrž vraha ve vražedném úmyslu bez působení pachatelova, před jeho působením již pojatém jen utvrzuje (srovnej rozh. čís. 2706 víd. úř. sb. a rozh. čís. 517, 2128 sb. n. s.). Jelikož ani ve výpovědi obžalovaného Františka N-a, ani v ostatních výsledcích hlavního přelíčení není ani nejmenšího poukazu na jiný pramen (jinaký vznik) vražedného úmyslu N-ova než působení stěžovatelovo (návod stěžovatelův), najmě žádného poukazu, že onen úmysl vznikl již před tímto návodem, a stížnost takových poukazů vůbec neuplatňuje, nebylo tu tvrzení, které mohlo nebo dokonce mělo býti podle § 320 tr. ř. podkladem otázky, jíž by byl skutek uvedený v druhé hlavní otázce přivoděn pod hlediska vzdálené spoluviny, a nenastalo pominutím otázky té porušení § 320 tr. ř., takže zmatek čís. 6 § 344 tr. ř. není dán.

Citace:

Čís. 4405. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 105-106.